"Nejen" můj příběh

se nebem valí,

rozbité domy

- jak smutný obraz doby –

vidět jsou v dáli.

Jen pár vojáků

zůstalo ještě

bráníce svou zem.

Jsou dětmi naděje

a dětmi deště.

II.

Mezi nimi já,

s životem rváč,

tak trochu snílek,

s prstem na spoušti

ptám se: „Nač?“

Nikomu z nás

není víc než dvacet let,

musíme zabíjet,

abychom sami přežili

a pak snad poznali svět.

Jsme moc mladí, abychom

krutost a nenávist pochopili,

které tady vidíme,

a moc slabí, abychom

je sami denně nepoužili.

III.

Nepřátelé se blíží…

Zaujmout pozice

musíme vyrazit,

zákopy obsadit

a pak jen trefit se –

– nepříteli do břicha,

do krku, do hlavy, do srdce…

Oslabit jeho rod

a jeho spojence,

vyrobit dalšího umrlce.

Všude je zatím ticho,

leckterý hoch teď sní,

já myslím na svůj domov

a taky na dětství.

Ticho už nemlčí, ticho zní!

IV.

Nepřátelé tvrdě útočí

na přední linie.

I my jdeme bojovat,

tlačíme se kupředu,

v hlavách smrti árie.

Každý z nás se párkrát trefí,

někdo střelen je tu také.

Těch, co ještě naživu jsou,

nyní už moc nezbývá.

Ruce slabé, nohy vratké.

V minutě, kdy hledám cíl,

div nebo snad zázrak,

něco vzduchem proletí,

pírko, bílé jako sníh,

upoutá hned můj zrak.

Ve stejnou však chvíli

nepřítel mě zasáhne!

Z posledních svých sil,

ať je nikdo neušpiní,

schovám pírko do dlaně...