Pozdrav z Delf

Pozdrav z Delf

„Někdy vídám záblesky.“

            Muž se nachýlil ve svém křesle mírně dopředu, aby na ni lépe viděl. Poté dychtivě zacvakal propiskou a přehodil si nohu přes nohu. Psací blok opřel o stehno. Jako krokodýl, který se chystá vrhnout na svou kořist.

„Záblesky? Můžeš mi o nich říct něco víc?“

            Dívka si objala pohublá kolena trčící z neforemné bílé noční košile. Nepřítomně zapátrala pohledem po místnosti. Čtyři stěny ze slonoviny, bílá postel, jinak nic. Stejný obraz po mnoho dní. Kromě dneška. Dnes tu byla navíc židle. Bílá, překvapivě.

„Pohublí lidé… Kráčí kolem kolejí, na zádech batohy, pod jejichž tíhou se prohýbají. Staří, ženy, děti, všichni jsou označeni. Jdou a umírají. Nekonečný koloběh. Vlaky přijíždějí a odjíždějí. Lidé se tísní v malých místnostech. Čekají a všichni tuší, co je čeká. V hloubi sebe sama… Přesto čekají, doufají. A umírají.“

Muž se zachvěl. Zpocené ruce si otřel do tvídového saka. Znal tuhle část historie. Ale to znal každý. Musí jít dál, jeho domněnky potřebují spolehlivý podklad, než je bude moci publikovat.

A propiska: Cvak, cvak.

„Velmi zajímavé, děvče. A vídáš i jiné,“ muž se odmlčel. Jeho oči hladově zasvítily. „…záblesky?“

            Dívčin nepřítomný výraz se na milisekundu projasnil a přesunul k muži, oči se nenávistně přimhouřily, vmžiku však bylo všechno jako předtím. Muž se na ni zmateně zahleděl. Ne, to nemůže být pravda. Ta dívka zůstává v apatii už celé měsíce 

„Malí snědí muži se šikmýma očima se prodírají džunglí a vláčí sebou koše s jídlem. Sbírali ho v džungli několik hodin a teď spěchají, aby se v horkém vlhku nezkazilo. Aby ho strádající dostali včas. Náhle se z křoví vyřítí maskovaní muži. Mají zbraně. Strhne se křik, maskovaní řvou:“Pomáháte nepřátelům!“  Zbraně zahřmí. Nastane ticho.  Maskovaní muži se zmizí mezi stromy tišeji než vítr. Druzí zůstanou. Prázdní a nehybní.“

            Mohla si tohle vymyslet? Bohužel, mohla, přiznává si muž znechuceně. Potřebuji víc.

Cvak, cvak, cvak.

„Děvče, je to neuvěřitelné, ale zdá se, že vidíš minulost. Nemohu tomu uvěřit!“ rozplýval se.

Dívka na jeho nadšení nereagovala. Nepěstěné vlnité černé vlasy jí spadaly prudce do tváře. Nezdálo se, že by jí to vadilo.

„Pověz mi děvče,“ začal opatrně muž. „Vnímáš také budoucnost? Něco, co se ještě nestalo? Co teprve přijde?“

            Pocítil mírnou nevolnost, když se na něj upřely ty dvě černé oči.

„Nevím, co myslíte,“ odvětila hluše. „Vídám obrazy… Záblesky. Nic víc.“

„Ano, ano, já vím, to si říkala, ale přesto… Zkus si vzpomenout! Prosím.“

            Dívka se zahleděla kamsi do dáli. Po chvíli skrčila nohy do tureckého sedu a ruce pozvedla do úrovně ramen s dlaněmi obrácenými vzhůru.

            Muž strnul, seděl teď rovně jako pravítko a silně se potil, přestože v místnosti bylo spíše chladno.  Dívka se vznášela několik centimetrů nad postelí.

„Tisíce nohou kráčí po mrtvé zemi, po vyšlapané cestě, nejsou první. Občas minou pahýly mrtvých stromů, jindy znetvořeného člověka. Pár rukou navíc je jen začátek, dvě hlavy konec. Ale nohy kráčí kamsi do dáli, vstříc jinému davu a to za jediným účelem. Aby se střetli. Po vyčerpání veškeré techniky se člověk opět vrátil k osvědčenému boji muže proti muži. Na mrtvé zemi, po které kráčí, kdysi žil malý národ, trochu zlý, v celku dobrý. Avšak pošetilý. Tam, kde byli luka, řeky, rybníky a lesy je dnes jen jedovatá pustina. A to je soumrak. Slunce už nevysvitne.“

            Cvak, cvak, cvak, cvak.

            Muž se samým vzrušením vymrštil ze židle. Dívka si odhrnula vlasy z čela a vyčkávala.

„Patricie!,“ zvolal muž nadšeně. „Ty jsi úžasná! Tvůj dar… Je to neuvěřitelné. Svět bude ohromen. Sklidím… Sklidíme velkou slávu. Budeme přednášet ve všech koutech světa!“

            Dívka ho neposlouchala.

„Mohl byste mi půjčit tužku?“ zeptala se nevinně.

            Muž zaváhal. Správně by jí do rukou neměly přijít žádné ostré věci. Byla v izolaci. Ale to nařízení bylo koneckonců kvůli sebepoškozování. Tomu může v případě potřeby zabránit.

            Cvak.

„Chtěla bych vám něco nakreslit… Něco k vaší práci.“

            Muže to obměkčilo.

„Jistě, jistě, Patricie. Pro tebe cokoliv,“ řekl a podal dívce svou propisku. 

            Ta ji zvolna uchopila a chvíli ji pozorovala. Poté vystrčila hrot a jediným plynulým pohybem ji muži zabodla do očního důlku. Ten se skácel k zemi, chvíli sebou škubal, chroptěl, až nakonec úplně znehybněl. Po bílém linu se rozlila loužička krve.

            V dívčině tváři se nepohnul jediný sval. Ruce si otřela do košile, zanechaly na ní rudé skvrny. Pak naklonila hlavu ke straně a zaposlouchala se do hlasů, které mohla slyšet jedině ona.

„Tenhle svět už dávno není pro tebe. Lidé už o tvé rady nestojí. Muž, kterého jsi nám obětovala, jim určil jejich cestu. Vrať se domů, Pýthie, vrať se k nám.“

            Dívka zavřela oči a vybuchla v gejzíru světla. Muž zmizel s ní. Čas plynul dál a život s ním.

            Prozatím.