Kamarádi

      Tomáš sesypával zbytky prachu z kombinézy, když v tom si koutkem oka všiml, ž e na zemy v prachu leží něco jako oblázek. Přistoupil blíž aby zjistil co že je to za kámen (ehm omlouvám se zapoměl sjem Vám říct, že byl členem bouracího týmu). Předehnul se že kámen zdvihne, podle barvy to mohl být kus roztaveného olova nebo hodně zanesený nějaký polodrahokam. Vztáhl po kameni prsty. ,,Au,, vykřikl až se jeho kolega Lukáš stojící opodál, taktéž se oprašující od prachu, otočil jeho směrem. Viděl však že Tomáš mu nic nenaznačuje proto mu přestal venovat pozornost a dále se oklepával.

    Tomášovi se zatím podařilo, rukou v rukavici, ten podivný kámen sobrat. A hle kámen to nebyl, bylo to možná staré těžítko, co kdysi v tom horzném jednadvacátém století, kdy byl postaven tento železo-sklo-plasto-betonovo-cihlovo-dřevěný dům. Podíval se na něho ve slunečním světle. Těžítko, jak předmět nazval začalo jakoby vybrovat a za moment již seděl Tomáš v hromadě štěrku a suti a s vyjevenýma očima, stejně jako jeho kolega Lukáš, sledoval kámen jak se ve vzduchu vznáší. V jeho tenčí a kulatější části se vysunul část toho podivného materiálu a objevilo se cosi co vypadalo, jako přední sklo u auta. V něm Tomášovi mávalo cosi malého, tomáš jen bezmocně klapal pusou a díval se na objekt, když mu v hlavě zazněla telepatická věta - ,,Děkuji pozemšťane tvá životní teplota byla zvýšená a to dobylo mé již dva tisíce pětset devadesát let nedobíjené baterie. Můj krio stroj se proto stal nefunkčním, leč bohužel jak v říkáte, jen pro rozmrazování. Zmrazení fungovalo do dnes. Neznám sice Vaše dějiny, ale věřím že jste nevedli nikdy žádnou válku, protože na oběžné dráze putuje celá flotila válečných lodí, která je připravena okamžitě zlikvidovat planetu, jejíž obyvatelé si jí neváží. No tak odpověz , válčíte nebo válčili jste někdy?" tím tvoreček ukončil svůj monolog a Tomáš s vytřeštěnýma očima sledoval lodičku, pak se ale odhodlal zalhat: ,,Ne, nikdy."

Tvoreček ještě jednou zamával a pak se lodička ztratila takovou rychlostí, že Tomáš ani Lukáš si nebyli jisti, jestli to trvalo jedno mrknutí nebo dvě rychlá za sebou.

Večer už byli oba kamarádi v hosdpodě v dobré náladě a lili do sebe kořalku jak divý, Lukáš zrovna připíjel na ty malé mršky tam nahoře an to jak je Tomáš dobře obelstil, vlastně že poprvé nemusel lhát svý starý kde je výplata a zároveň si na šéfa vymýšlet proč potřebuje zálohu, ale nějakejm mrchám co maj lodičky jak oblázky z potoka. Panáky o sebe zacinkali, když v tu chvíli se za sklem objevila podivná žluto červená skvrna, která narůstala a blížila se k oknu. Oba kamarádi se na sebe podívali a Lukáš pronesl svou poslední větu: ,,Seš mizernej lhář, viš to?!"

Hned za hospodou byla přistávací dsráha pro vojenské letouny a světlo z podvozku jasně ozářilo celý lokál, barmana to již nai nevzrušovalo, jak se klepaly všechny skleničky a tabulky skla v oknech. Jakmile však letadlo přeletělo všiml si, že na zemi leží dva muži, přistoupil k nim a oboum nahmatal tep, tedy alespon se o to pokusil. Oba kamarádi byli mrtví, podle soudního lékaře došlo k akutní zástavě srdce. Delší zkoumání potvrdilo, že muži pracoali v demoličním týmu a že den před tímto se spolu pohádali. Zřejmně netušenou vrozenou srdeční vadu jejich znovunarůstajicí hádka rozproudila a bohužel zemřeli.