Inspirováno holubím tělem

Míhaly se a stíraly. Desítky bot se míhaly po chodníku a stíraly drobky, kemry, vajgly, zbytky trusu. Všechno to dobré. Tenisky, kanady, kozačky. Hlavně tenisky. Filcáčky s obrázky mráčků a žlutých krokodýlů, žluté holinky, lodičky, žabky, lováky. Tenisky s drobnými kolečky svištěly kolem nároží. Hmm pach psí moči, to si nechám líbit! Kolečka se váhavě protočila. Slyšel někdo mojí hlavu? Cítil to samé? Je tu někdo, kdo si pokaždé, když ucítí čerstvou psí moč, řekne úplně to samé?

Sandále a v nich tlusté zimní podkolenky si rázovaly. I ony myslely na psy a to: A sbíraj si vůbec slepci hovna po těch svejch čoklech, když všichni ostatní musí? Proč bych já měl dostat pokutu a někdo jinej ne? Jen proto že má bílou hůl? Co kdyby přijel zájezd slepců a ty jejich vořeši posrali celej park! Když se ty čubky můžou naučit zastavit na přechodu, mohly by se snad taky naučit srát do těch posranejch košů! Sráčové.

Sandále minuly bagančata s velkými fialovými mašlemi. Ta se zastavila u zmíněného převráceného odpadkového koše. Jedno baganče koplo do odlomeného víka. Koš na psí hovna vykrade jen vrcholová svině. Bagančata pokračovala.  

Hnědá zimní obuv s nebezpečnými háčky na tkanice kopala před sebou plechovku. Proč byl Elvis, Marilyn Monroe , Picasso, Hitler, Ghándí, Kurosawa a proč jsou lidi, který neznamenaj vůbec nic? Proč když může bejt člověk velikánskej, je většina prťavá? Jsou ti prťaví jen žitem pro ty velikánský? A mám z nich snad já nadrtit chleba? Ale jak můžu vědět, že nejsem jen zrníčko kmínu v tom chlebu?

Filcáky páchnoucí spařenou plstí stály spolu s ošoupanými lodičkami vedle okénka naopak vonícím řídkým punčem. „Zasraný prase, zasraný prase,“ šeptaly filcáky, „zasraný…“

„Lojzíku…“ ozvaly se s jistou všedností lodičky.

„…prase, zasraný prase….“

„Lojzíku, cože mi tak sprostě nadáváš?“

„Zasraný prase.“

Ošoupané prestige se zvedaly vysoko do vzduchu a pak těžce dopadaly na dlažbu. Pane bože takový kecy! Prej, na co si potřebuješ koupit toaleťák! Dyť kapesníčky ti stačí! Prej kapesníčky! Ty sou dobrý tak pro tebe, čůzo, dyž nerozeznáš rozdíl mezi nosem a prdelí! No jo klidně si argumentuj, že s trochou štěstí a umu se oběma dá dostat do ústní dutiny.

Moderní opánky si poskakovaly topolojilmovou alejí. No tohle si ale musíš poslechnout, je to příběh o mojí oblíbený metafoře života. Teda já už nevím, jestli se to opravdu stalo, nebo jsem si to vymyslel…

Haha.

No vážně. Teda odehrálo se to u nás na vísce. Byl tam takovej kluk, moc jsem ho neznal. Ale jinak byl dost oblíbenej. No asi proto jsem ho neznal…

Hehe. To je dobrý!

Teda a tenhle kluk rád jezdil na motorce a jednou jel takhle esíčkama za vískou a hodil dost tvrdou držku. Kluk se z toho nikdy moc nedostal, dlouhou dobu rozbitá hlava, byl na vozejčku a co si budem povídat, taky trochu šíblej. Ale ty jeho nejlepší kamarádi stáli furt při něm, a tak ho navštěvovali a snažili se mu připomenout, jak to bylo dřív. A tak u něj takhle jednou byli a vyprávěli vtipy a příhody z dřívějška a on tam seděl na svým vozíku a nic. Ani nemuknul, chápeš?

Jasný.

No ale najednou se na celou místnost rozeřval: JSME TU VŠICHNI V ZAPRCANÝ CHALUPĚ! To řval, chápeš, a pořád: JSME TU VŠICHNI V ZAPRCANÝ CHALUPĚ. Opakoval to dokolečka přes hodinu, než se jim podařilo ho zase uklidnit,. A to je vono, to je ta moje nejmilejší metafora života. Snad to neříkám nahlas, ne?

E-e.

Říkám to jenom tobě, kamarádovi, kterýho žádnýho nemám?

Hm.