Jsem polámanej, řekl kafemlejnek, ale nikdo ho neposlouchal.....

Večer:

Na rohu ulice modravě svítí jakási konstrukce z trubek. Působí cize, ještě před týdnem tam nebyla. Bůhvíproč cítí úzkost, Pokusí se ji zlehčit vtipem:
„Mimozemšťani! Nastražili tady past. Chytají lidi!“
„Ale, mami, to je jen vchod do té nové firmy,“ řekne dítě otráveně.
Jdou dál. Skoro se už setmělo, je čas vrátit se domů, navečeřet se a jít spát.
Konstrukce modře září do tmy. Zabliká. Záblesk studené modré v očích dítěte...

Ve dvě ráno je sídliště tmavé a stromy šumí jako moře. Spí. Opuštěné koleje teď nikam nevedou, jen slabá záře na obzoru.
Vyrušení, dva náhlé hlasy pod balkónem, třesknutí kola o chodník.
Ženský hlas: „Pojď domů, říkám ti, hned domů. Slyšíš? Konec, říkám ti, jak nejdeš domů, je konec, já nechci “. Pláč. Někdo zkouší zvedat kolo. „Proč mi to děláš, proč mi tohle děláš? Pojď domů, prosím tě, pojď domů,“ kvílí žena.
Mužskému hlasu není rozumět.
V půl třetí už je zase ticho. 

(Bolest je někdy tak silná, že jí dokáže přehlušit jen silnější bolest. Když hudba naplno do sluchátek je pořád příliš tichá, zatíná nehty do předloktí, vší silou zatne a potom táhne. Škrábance svádí na kocoura. )

---

Ráno.

Čeká na autobus, ten má zpoždění. Na zastávku praží slunce.
Uprostřed zastávky stojí golfové hole, dítě v nich s blonďatými lokýnkami vypadá trochu jako andílek z kýčovitých pohledů.
Andílek přivázaný v kočárku, bez šance vystoupit. (Zkoušel to. Marně).
Je odkázaný na to, aby svět přišel za ním. Jeho matka stojí o dva metry dál s přítelkyní.

Kolem kočárku pobíhá malý pejsek, přátelský vrtí ocasem a chce si hrát. Dítě ho pozoruje. Když se pejsek přiblíží příliš, dítě ho vší silou nakopne.
„To se nedělá, pejska to bolelo,“  pronese káravě starší paní s dvěma nákupními taškami.
Odpovědí je jí dvojí pohled nepřátelských očí. Dítěte, i jeho matky.

 ---

 Skvrny. (intermezzo)

„Skvrny, Asi, Nevím jak to nazvat. Rozmazané. Vím, kde jsem a pří tom nedokážu popsat co vidím. Chybí mi slova. Kuchyň, dětský pokoj, náš první byt. Máma přichází. Ještě ta slova nemám, ta jsou z pozdější doby.

Jsem. Bílá, bílé, moje místo je bílé, pevné, jsem na něm, jsem ok, tak to má být. Světlo.

Teď.

Něco se změnilo. Uchopení, prudký pohyb, něco mě táhne, jinam, pryč. Prudký pohyb sem a tam, strach, křik. Stíny. Prostor se proměnil. Nejistota, nic mě nepodpírá, bojím se. Úzkost, narušení, údiv, nerozumím , strach… Křičí, bojím se, cloumá... Proč? Co jsem udělala?“

 ----

 (A nebudu brát léky, prostě nebudu, balí mý dny do lhostejný spokojenosti, a to já nechci, chci vědět, že žiju. Je to jen bolest, prostě si na ní musím zvyknout, žít s tím, stejně jako lidi žijou se spoustou jinejch věcí...)

 ----

Odpoledne.
Právě když míjela průjezd, vyšla z něj drobná žena. V jedné ruce vodítko malého pejska, v druhé klíče. Zastavila se. Zmateně se rozhlížela.
„Je vám něco?“
„Pojď dál, mami, nic ji není.“
Žena nejistě došla k okraji chodníku, natáhla před sebe ruku s klíči, pustila pejska a začala se snášet k chodníku, pomalu, jako list papíru.
Pejsek kousek popošel a zůstal stát.

Vůbec nevěděla co dělat, tak na ženu pořád mluvila, jako by to k něčemu bylo.
Pak k ní došla, sebrala klíče, které jí vypadly z ruky a začala ji zdvíhat.
Dítě u vchodu do průjezdu: „Pojď pryč, nech ji být, proč se do všeho musíš plést?“
„Lidi si přece musí pomáhat!“
„To bylo dřív, mami, dneska už to neplatí!“
Možná mělo dítě pravdu. Stála tam s ženou v náručí a kolem projížděla auta a chodili lidi. Nikdo ani na chvíli nezpomalil.
„Co dál,“ uvažovala?

Žena se naštěstí začala probírat, tak jí předala klíče a dovedla k pejskovi.
„Jste v pořádku, potřebujete něco?“
Jen nepřátelský pohled a rychlý odchod.

(Možná má dítě pravdu. Možná je čas, aby se slepice učila od kuřete. Ale nelíbí se jí to.)

---

(Otec byl alkoholik. Matka despotická.
„Jestli je pravda, že si vybíráme, komu se narodíme, proč jsem si vybrala zrovna tyhle rodiče?!“
„Možná, abyste mohla víc vyrůst?“
Tak to je v háji. Moje terapeutka se učí mýmu vidění světa... a mýmu humoru). 

---

Nastupoval do autobusu ztěžka, o berlích. Celou cestu stál. Nikdo ho nechtěl vidět.

---

Běžela na autobus, zase na poslední chvíli, jako vždycky. Kolem banky, zlatnictví, pohřební služby... Něco ji uhodilo do očí. Parte s jejím jménem. Zastavila se. „Co to je?“
Četla, pozorně. Její jméno, příjmení, město... nepříjemný pocit v zádech. „Nezbláznila jsem se, že ne?“.
„Ne,“ oddechla si, je to jen moje jmenovkyně. Vlastně byla. Vzpomínala si na ni, jeden čas dělaly v jednom oddělení. Byla o pár let mladší, měla jedno dítě. Zemřela náhle...

Pospíchala dál na autobus. Není čas.

V autobuse si k ní přisedla sousedka. „Viděla jste to parte? Ona se utopila víte... “
„Utopila?!“
„Měla nemocného manžela, neměla peníze na léky, vlastní dcera jí nechtěla pomoct, rozmazlili ji...“

(Mohla jsem jí pomoct, kdybych to věděla?)

O týden později ji přišel dopis z pojišťovny: “Jak už vám ústně sdělil ošetřující lékař Vašeho muže, náklady na léky vám budou dodatečně proplaceny po předložení potvrzení..,  reviznímu lékaři...“
Byl pro tu druhou.
Pár dnů zdržení a jedna špatně napsaná adresa rozhodují o bytí a nebytí?

Co je to za zkurvenej svět?

 ---

 Dítě přilítlo ze školy:
„Paní učitelka po nás chce peníze na nějakou Indku. Mně do ní nic není, já ji nechci adoptovat! Nemůžou mě přece nutit! “

(Dělám něco špatně nebo to špatně vidím?)

---

Rodinná oslava.

Švagr vypráví o výstupu na Aconcaguu. O steacích přes celý talíř. O firmě. Sestra se usmívá a mlčí, synovci se nudí. Matka, oslavenkyně, přes obrovskou kytici od švagra (a malou od ní) spokojeně přikyvuje, oči jen pro sestřinu rodinu. Tahle dcera se vdala dobře.

Švagr: „Měla by sis sehnat nějakýho sponzora.“

Matka přikyvuje. Tahle dcera to vede divně.

(Co tady sakra dělám? Co s nimi mám vlastně společného?! Už ani zkřížený prsty proti uřknutí nepomáhaj...)

 ---

 Jsem polámanej, řekl kafemlejnek, ale nikdo ho neposlouchal....

 ---

Byla tma, ale už z dálky viděla modré záblesky na náměstí. „Něco se stalo,“ napadlo ji a ze zvědavosti přidala do kroku. Sanitka, policajti, dav čumilů, asi nějaká nehoda.
Sanitka stála na chodníku, policajti na silnici u zastávky.
Na schodech kožešnictví seděla drobná černovlasá žena, kývala se a objímala si kolena.
Náhle vzhlédla, její bledá tvář ve tmě působila trochu jako tvář smrti.
Rozhlédla se, nepřítomně, zmateně, pak hlavu zase sklonila.

Sanitka se chystala odjet, ale mladý policajt se s ní dohadoval, rozhazoval rukama a snažil se je o něčem přesvědčit. Nakonec mu zdravotník ze sanitky znechuceně podal papírový sáček na zvratky a takřka vzápětí odjeli.

Policajt došel se sáčkem k ženě, jemně jí ho vložil do ruky a pokoušel se s ní o něčem domluvit.
Nakonec to vzdal, vrátil jí doklady a odjel taky.
Z davu se ještě chvíli ozývaly posměšky: „Jó, chlast je svinstvo. “
„Nepij, když to neumíš.“

Pak přijel autobus a žena na schodech podruhé osaměla.

---

Když s kolegy vyšli z restaurace, zastavilo na druhé straně silnice auto.
Řidička se vyklonila a ptala se na nějakou ulici. Slyšeli o ní poprvý a pokoušeli se jí to vysvětlit.
Třeba by šla ta ulice vypátrat podle nějaké firmy nebo instituce co v ní sídlí.
Jenže žena jen zaječela: „No, hlavně že je každej ochotnej, co?“ a ujela.

Večer to vyprávěla synovi.
„Nerozumím tomu, my jsme jí chtěli pomoct a ona nám vynadala!“
„Si zvykej, mami, kde žiješ, tohle je zmrdistán. Tady ti každej vynadá nebo tě rovnou obere.“

„Nevěřím tomu.“

„Radši věř, nebudeš zklamaná.“

 ---

„Jak to teď máte s matkou? Stýkáte se?“
„Ne. Posílám k ní děti. Řekly by mi, kdyby něco potřebovala. Ptám se jich.“
„Já prostě nemůžu.“

( Ne, dokud to nepřebolí. I když vím, že mi nechtěla ublížit. Že prostě jenom dělala, co nejlepšího uměla.)

---

Skvrny. (intermezzo - dokončení)

„Kdo na vás křičí? Můžete se na něj podívat?“
“Ne! Nevidím ho....“
Návrat  do přítomnosti, svět už se zase skládá z věcí, které mají tvar a jméno. V hlavě mám příjemné prázdno. Klid a mír.

„Co to bylo?“ ptám se.
Psycholožka: „Pravděpodobně velmi raná vzpomínka, z doby, než se u vás začala rozvíjet řeč.“

Pak, při loučení: „Děkuji Vám. Konzultace s Vámi mě vždycky přesvědčí, že moje práce má smysl.“
„Možná by měla pojišťovna platit mně,“ ozve se v duchu můj černej humor.
Jsem unavená a nechci být ničím smyslem života, ani částečně.

---

Cestu k autu lemují kvetoucí keře. Voní.
Nechci žít v minulosti, žiju právě teď. Jen často nevím jak.
Míjím nějakého tatínka s malou holčičkou. Povídají si. Smějí se.
Těším se do své oblíbené kavárny.
Je léto.