Jen jedny dveře zůstávají otevřené

Spěchám po schodech nahoru, kde až k černé ďouře vidím hada lidských hlav postupujícího vzhůru. Je tma, taková zvláštní tma, protože svítí spousta lamp, ale světlo padá jenom těsně kolem nich. Držím ho za ruku snad příliš křečovitě, ale nemůžu se přinutit stisk povolit. Pak stojím u okna vlaku a jeho vidím uvnitř. Vypadá trošku jako školák, který si doma zapomněl svačinu a teď neví, jestli se má pokusit něco vyprosit na spolužácích, nebo začít brečet. Všechno kolem se zdá být omotané párou a lidé jako by neměli obličeje, není možné se jim podívat do očí. Sleduji ho, jak shazuje batoh ze zad, a pak si sedá, ruce složené v klíně. Zírá na zem, jako kdyby na ní byla přišpendlená milionová bankovka a na mě se už vůbec nepodívá. Chci zaťukat na sklo, chci ještě naposled vidět jeho pohled a na další týden si ho vypálit pod víčka, ale ve chvíli, kdy napřahuji ruku, dav mě popadne a tlačí směrem k podchodu, je absurdně anonymní a nenapadnutelný. Snažím se něčeho chytit, slyším známé pípání telefonu a vlak se začíná pomalu rozjíždět. Týn – týn! Konečně se mi podaří protlačit skrz ty bláznivý lidi a všimnu si vlakových dveří, které bůhví proč zůstaly otevřené. Týn – týn!  Vlak zrychluje a já se najednou rozeběhnu, fascinovaná tou možností opustit svoje povinnosti a podvést svou zodpovědnost, stále zrychluji a konečně se prsty dotýkám madla, stačí ho už jen pevně uchopit a odrazit se, nohama skočit na první schod… Týn – týn! 

Konečně otevírám oči. Rukou zašátrám pod polštářem, kde vytrvale řve telefon. „Ahoj Markétko.“ Slyším jak se do telefonu zubí. „Zases spala?“ „Jo. Tyvogo, kdybys, ty parchante, věděl, cos mi zas proved…“

Kolem je několik lidí, ale většina se jich mačká u vlezu vlaku mířícího do Prahy. Spatřuji kolem ještě minimálně tři páry, které stejně jako my na sebe smutně zírají, nebo se snaží jakoby naprosto nepostihnuti tou divnou nádražní atmosférou tlachat o blbostech. Je to zvláštní. Když sedíte ve vlaku, jste plni neuvěřitelné svobody. Když stojíte venku a víte, že až se rozjede, vy stále budete stát venku, nejste o nic svobodnější než vosa ve skleničce. Aleš nastupuje a snaží se propresovat uličkou do kupé, ze kterého lidé podle všeho zatím alespoň nevypadávají. Už je skoro tma. Průvodčí píská a mně se uleví. Najednou je nádraží prázdné, fouká vítr a nade mnou krouží podzimní slzy.

Tma. Cítím spoustu těl, které mě svírají, manévrují se mnou, a pak ještě ruku, teplou, velkou, plnou bezpečí. Zakopávám o schody a stoupám k matnému světlu před sebou. Někdo kouří. Cítím i vůně starých knih a celou parfumerii zvuků. Snažíme se zastavit, ale dav naše rozhodnutí suverénně nerespektuje, až stojíme těsně u vlaku. Aleš nastupuje a prochází vagónem, je to jako sledovat film z poškrábaného cédéčka, chvilku to běží - chvilku ne. Cpu se skrz hlučící lidi, z jejichž rozhovoru se nedá rozeznat jediné slovo, mám pocit, že se vůbec nehýbu z místa. A vlak se rozjíždí a na mě pomrkává černý obdélník jako podpis nezavřených dveří. Snažím se ho doběhnout, nohy jako by vůbec nedopadaly na zem, a pak se roztáhne černá opona a já koukám do stropu a rukou hledám spadlou peřinu.

Pospícháme, v podchodu se na nás nabaluje čím dál víc lidí, ale já jeho ruku prostě nepustím, i kdyby se rozhodli, že se všichni protlačí mezi námi. Vlak za deset minut odjíždí, což slyšíme hned z několika stran, při desátém informování bych nejraději někomu dupla na nohu. Tradiční postávání u vlaku a zvláštní vlna, která ze mě odplavuje veškeré emoce. Aleš se usmívá a vypráví o všem možném, ale pak i on zkrabatí čelo a mlčí, polapen sítí nedělního večera. Vytahuju fixu a na nejbližší plexisklo čmářu naše iniciály, mám pocit jako kdyby ty čáry byly jediní svědci naší existence. Pak nastoupí a mně není líp. Vlak mě s pravidelným t-dam – t-dam míjí a já si vzpomenu na snad několiksetkrát opakovaný sen, jehož konec jsem se nikdy nedověděla. A pak na mě vykoukne černý otvor dveří, které se bůhví proč nezavřely. Na nástupištích už skoro nikdo není, tma houstne, začíná pršet a do očí proniká smutek. Stačí mi snad setina sekundy, abych si k hlavě připlácla čapku a rozeběhla se, oči přišpendlené k otevřené tlamě vchodu. Boty hlasitě pleskají o dlaždice a kapky stříkají do všech stran, chytám se kovového držadla, slyším střídavě pískání a řev průvodčího. Tentokrát to není sen, napadne mě. A pak mi hlavou ještě probleskne: Dnes se konečně dovím konec. A tak ta bláznivá holka, která chce spravedlivý svět, klopýtá v rytmu vlaku a tvrdošíjně svírá madlo. A po chvíli, stejně jako ve snu, pod nohama necítí zem…