Jitřenka

Jitřenka

Pozvedni zrcadlo svých tužeb, vzhlédni k výšinám,

naposled se zlehka usměj, přivoň k snítce krásy,

na nebe vylila se rudá záře vína, teče zvolna její rám

k horizontu času a shora temnota mlžně tasí

jazyk černých oblak šera, vpíjí se vínem, nocí bran.

Nad holým prostorem baldachýn mramorový ztěžkle vzplál,

utěsnil každou skulinu, prázdnotu leskem perel vysypal,

ochladil var v tvých žilách, strach, až tichem ses začal

 třást. Padáš s ním, s vánkem stínů v roztřesenou dál.

Propadáš se mírně, zlehka, povzdechl sis a zavzlykal.

Ztichly sny a ticho uvadlo, do beztvarosti spánku vše se ukrylo,

však stříbrné světlo pláště z perel luny jitřenku neobratně vzbudilo,

zhoupla se do korun sivých mraků a slabou září dřímot ducha hladí,

obléká nahotu tvé mysli, pak sama ulehá za obzorem hvězda tvého mládí.

Pamatuj si slast, co splín tvůj halí, jitřenka zašla, pro tebe už se nevzbudí.

Tak ležíš v poduškách bílých, v chladných rukách rozjímáš,

chladnou víc až mrznou zcela, do ohlušujícího ticha navždy usínáš

a tvé osleplé oči již nespatří, jak krvavé slunce se rozlilo,

tělo život v chladném loži vydechlo, však za jitřenku jíž světlo zhaslo

za obzorem, nad temnotou tvým slepým očím jiné světlo vysvitlo.