NETYPICKÝ VÝLET DO PŘÍRODY-5

Vykračoval jsem si to lesem a opět jsem nevěděl, kam vlastně jdu. To mi však nevadilo, jelikož se mi v lese líbilo, přičemž mi bylo jasné, že stejně někam dojdu. A za nějaký čas jsem došel k potoku, přes který vedlo dřevěné přemostění. Po mém vkročení na něho, však záhy už nevedlo a mně neunikla ta skutečnost, že sedím v proudící vodě.

„A sakra. To jsem teda nečekal,“ řekl jsem si a bylo mou snahou vylít si z bot vodu.

„Co jste to způsobil!“ rozkřiknul se na mne z břehu jakýsi muž.

„Já za nic nemůžu. Ta lávka spadla sama od sebe. Já jen po ní šel,“ řekl jsem muži.

„To si zodpovíte! Ta lávka tady byla desítky let!“

„A už není. Určitě tady brzo bude nová.“

„A kdo jí asi postaví?“

„To já nevím. Třeba vy.“

„Vy budete ještě drzý!?“ rozkřikl se muž a jedním skokem se ocitl u mne. Střídavě mne honil po obou březích potoka, ale jen do té doby, než mu nevyšel krok v místě, kde potok přecházel v menší vodopádek, co dopadal do řeky. A on se za táhlého výkřiku do ní přemístil.

 Pevně jsem doufal, že už žádný incident nezažiji. A po nějakou dobu to tak skutečně vypadalo a já si to kráčel cestou necestou, ale hezkou přírodou. A tu pojednou se mi naskytl pohled na hezkou kamennou studánku ozářenou slunečnými paprsky, co pronikaly korunami stromů.

„Studánko stříbrná!“ zapěl jsem a přitom jsem se naklonil přes její okraj. Ona však vůbec nebyla stříbrná a já jsem při náklonu do ní ztratil rovnováhu. Dopad byl dost tvrdý a záhy se mne zmocnil pocit, že mám na hlavě naražený jakýsi zdeformovaný umělý předmět. Díky němu jsem nic neviděl a po vylezení ze studánky pro mne nastalo vrávorání a narážení do stromů. Moje snaha se zbavit toho, v čem mi uvázla hlava, byla marná, a tak jsem pořád neviděl, kam vlastně vrávoravou chůzi jdu. To mělo za následek to, že jsem náhle vrazil do něčeho pružného a měkkého. A vzápětí se ozval zvuk, který věštil trhání čehosi. Zároveň jsem uslyšel dvojitý výkřik a po divokých pohybech mi ta plastová věc spadla z hlavy a já jsem zjistil, že se nacházím v troskách stanu.

„Zdravím vás táborníci. Já se omlouvám, já jsem ten váš stan neviděl,“ řekl jsem dvojici mužů. Správně jsem vytušil, že se budou na mne zlobit a záhy mi nezbylo nic jiného, než kličkovacím sprintem zmizet v lese.

 Snažil jsem se rychle na můj další incident zapomenout a opět bylo mou snahou najít modrou značku. To se mi však nepodařilo, načež jsem spatřil u jedné chaty jakousi zakuklenou postavu se zažehnutím hořákem, jak se přibližuje k jednomu stromu.

„Halo, osobo zakuklená, kde tady vede modrá?“ zahulákal jsem na ní z bezprostřední blízkosti, aby mne slyšela, což však nebyl dobrý nápad. Mnou oslovená osoba se lekla a hořák vymrštila do výše. Po jeho dopadu jsem zjistil, že moje zadnice zažívá příšerné horko, které měli zažít sršni ve svém hnízdě na stromě. I majitel hořáků byl lehce ožehnutí a vzápětí k nedaleké řece běžela rozkřičená dvojice postav, za níž letělo velké množství rozzuřených sršňů. Muž skočil okamžitě do řeky, zatímco já jsem vběhl na přístaviště parníků, u něhož zrovna byl parník plný lidí. A ten byl vzápětí prázdný. Zanedlouho plavalo ve vodě velké množství rozkřičených výletníků, kteří svou pozornost soustředili na mne. A tak jsem záhy různými plaveckými styly plaval v řece pronásledován velkým počtem naštvaných lidí.

KONEC