Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRůžový sníh
23. 10. 2008
5
48
6161
Autor
Edvin1
„Jsem pedagog,“ řekl pán s plešinou a postavil se. Z lavice dětí prvního ročníku gymnázia se mu vstávalo špatně. Ale když už stál, tak dodal: „Vyučuji matematiku, na gymnáziu. Ale ne na tomto.“ Zatvářil se omluvně a znovu se vsoukal do lavice.
Otcové představovali sebe i své ženy. Jen jedna svobodná matka se vyzývavě rozhlédla po zbylých párech a řekla: „Maluju.“ Nikdo nehnul ani brvou.
„Inženýr,“ a „advokát,“ a „finanční poradce,“ znělo jako údery zvonu. Když přišla řada na pána přede mnou, všecky oči se k němu otočily. Vstal, a jeho židle mi mou lavici vrazila do břicha. Zavanula od něj vůně dobrého francouzského koňaku.
„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí. Uhnul jsem očima. Jeho stejně velká, ale poněkud přitloustlá žena pohupovala bronzovou nohou, přehozenou přes koleno a vystrčenou do uličky. Kolem kotníku zlatý řetízek.
Třídní učitelka mne za jeho zády vyhledala a povzbudivě se na mne usmála.
„Jan Ospalý, domovník,“ řekl jsem, a ani jsem se nepokusil vstát. ‚Chirurg‘ přede mnou se rozvalil na své židli a nepustil mě.
Ne všichni se ke mně otočili. Některá obočí byla údivem pozvednutá, jiná svědčila o tom, že mi nevěří. „Toho času bez zaměstnání,“ řekl jsem ještě.
Každé druhé ráno jsme s ženou běhávali kolem vily se soukromou ordinací pana doktora Mlhy, chirurga a traumatologa, jak hlásal nápis na bronzové tabulce. Po celá léta jsme trasu neměnili. To ona se měnila. Mladé stromky povyrostly, staré pokáceli, a v celé ulici vysadili alej japonských višní.
„Tak to byla teda rána,“ řekl doktor Mlha, když jej moje žena s pohmožděnou rukou navštívila. Jela na svém kole a na křižovatce ji přehlédl hoch ve velkém voze s náhonem na čtyři kola. Schoulila se mu pod chladičem jako dítě v těle matky, a když jeřáb auto zvedl, kolo bylo do šrotu, ale ženě se nic nestalo. Až na ten naražený palec.
Doktor Mlha seděl na vysoké stoličce, shrbený, na palec jí vytlačil půl tuby heparinové masti, a pak jí ruku zavázal.
„Přijďte mi to za týden ukázat,“ řekl. Tváře měl zapadlé, potažené žlutou kůží, rty modré, a z úst mu páchlo. Když vstal, nad tenkýma nohama mu viselo břicho. Oči za silnými brýlemi slzely. „Pokud tady ještě budu,“ dodal, a odšoural se.
Dnes ráno jsme procházeli kolem jeho vily. Byli jsme pár týdnů na dovolené, a tak se nám ta stará dobrá čtvrť zdála jiná. Jako vždy po delší přestávce. Ale na dveřích páně chirurgovy ordinace bylo doopravdy něco nového. IT Consulting s.r.o., stálo na kousku papíru, přilepeném na dveřích. A na příjezdové cestě parkovalo auto malířské firmy.
Japonské višně právě odkvétají. Celou alej pokryl růžový sníh.
Otcové představovali sebe i své ženy. Jen jedna svobodná matka se vyzývavě rozhlédla po zbylých párech a řekla: „Maluju.“ Nikdo nehnul ani brvou.
„Inženýr,“ a „advokát,“ a „finanční poradce,“ znělo jako údery zvonu. Když přišla řada na pána přede mnou, všecky oči se k němu otočily. Vstal, a jeho židle mi mou lavici vrazila do břicha. Zavanula od něj vůně dobrého francouzského koňaku.
„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí. Uhnul jsem očima. Jeho stejně velká, ale poněkud přitloustlá žena pohupovala bronzovou nohou, přehozenou přes koleno a vystrčenou do uličky. Kolem kotníku zlatý řetízek.
Třídní učitelka mne za jeho zády vyhledala a povzbudivě se na mne usmála.
„Jan Ospalý, domovník,“ řekl jsem, a ani jsem se nepokusil vstát. ‚Chirurg‘ přede mnou se rozvalil na své židli a nepustil mě.
Ne všichni se ke mně otočili. Některá obočí byla údivem pozvednutá, jiná svědčila o tom, že mi nevěří. „Toho času bez zaměstnání,“ řekl jsem ještě.
Každé druhé ráno jsme s ženou běhávali kolem vily se soukromou ordinací pana doktora Mlhy, chirurga a traumatologa, jak hlásal nápis na bronzové tabulce. Po celá léta jsme trasu neměnili. To ona se měnila. Mladé stromky povyrostly, staré pokáceli, a v celé ulici vysadili alej japonských višní.
„Tak to byla teda rána,“ řekl doktor Mlha, když jej moje žena s pohmožděnou rukou navštívila. Jela na svém kole a na křižovatce ji přehlédl hoch ve velkém voze s náhonem na čtyři kola. Schoulila se mu pod chladičem jako dítě v těle matky, a když jeřáb auto zvedl, kolo bylo do šrotu, ale ženě se nic nestalo. Až na ten naražený palec.
Doktor Mlha seděl na vysoké stoličce, shrbený, na palec jí vytlačil půl tuby heparinové masti, a pak jí ruku zavázal.
„Přijďte mi to za týden ukázat,“ řekl. Tváře měl zapadlé, potažené žlutou kůží, rty modré, a z úst mu páchlo. Když vstal, nad tenkýma nohama mu viselo břicho. Oči za silnými brýlemi slzely. „Pokud tady ještě budu,“ dodal, a odšoural se.
Dnes ráno jsme procházeli kolem jeho vily. Byli jsme pár týdnů na dovolené, a tak se nám ta stará dobrá čtvrť zdála jiná. Jako vždy po delší přestávce. Ale na dveřích páně chirurgovy ordinace bylo doopravdy něco nového. IT Consulting s.r.o., stálo na kousku papíru, přilepeném na dveřích. A na příjezdové cestě parkovalo auto malířské firmy.
Japonské višně právě odkvétají. Celou alej pokryl růžový sníh.
48 názorů
Já se snažím psát kritiku tak, jak bych ji sám chtěl dostat. A to automaticky vylučuje zlost či podlost atp.
Vzpomínej na ty zážitky, ci jsi je měla - a piš o nich. Vždy se snaž vyhmátnout nějakou pointu - s pointou je dílo silnější. Po čase zjistíš, že se v tomhle řemesle naučíš všemu, až na dvě věci - talent a... téma. S jedním se rodíš, druhé musíš hledat. (A na téma máš čuch - viz Králíčci!!!!)
Tak ať se Ti zde i jinde daří!
dědEd :-)
Žena mi o něm mnoho vyprávěla - setkávala se s ním totiž i v nemocnici (je sestra). Jedou z věcí, které mi kladla na srdce, bylo, že jej navzdory jeho počáteční hrdosti, ach tak typické pro některé vzdělance, pokládala za solidního a dobrého člověka. Počítám, že v onom čase, jejž jsem v povídce vynechal, se událo mnoho věcí, které na jeho proměnu měly vliv. Toto údobí jeho života však nebylo předmětem mého vyprávění. Něco jako myšlenka z biblické knihy Kazatel, jež uvádí: "Pamatuj na Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: Nemám v nich zalíbení; než se zatmí slunce a a světlo a měsíc..."
Promiň mi tu upovídanost - a přestaň mi vykat. Se skoro všemi tady si tykám. :-)
arkp:Přečetl jsem ještě jednou všechno, i komentáře, a nevím, kde bych se zmínil, že "jsem mu to trochu přál". Cítím se divně, když tamtudy procházím, protože jsem člověk, a jeho dům s ordinací, co je teď v rukou někoho docela jiného, mi připomíná, že i já jsem smrtelný. Padá na mne z toho všeho tíseň. Na ni se vztahují slova "...a mně je pořád divně, když tamtudy procházím..." Komu by nebylo?
Marcela.K.
24. 10. 2008
Mylenko, koukni se prosím na ten fejetoníček. A ten román rozhodně napiš.
Marcela.K.
24. 10. 2008
děde Ede, přečetla jsem i povídku, ale i kdybys byl napsal jen tenhle žlutý komentář, můj tip si zasloužíš! Přijdu si přečíst i ostatní tvá díla, jen co budu mít chvilku :-) */
No, tento portál není můj majetek, takže si pište, co je Vám libo. Já si stejně vyberu jen to, co mi pomůže dostat se s tím mým psaním o kousek dál.
Už někdo napsal povídku, dobrou povídku o Písmáku? O všech těch lidičkách tady, jak se perou a mají rádi, jak si pochlebují a jak po sobě pivou, jak jsou hodní a hnusní, jak si pochlebují a nadávají...? Když ještě ne, tak by měl. A vyšla by z toho taková povídka dvou nebo více tváří života. Jako ta výše uvedená.
Víte co? Já před rokem nebo dvěma napsal text, takový fejetoníček, o literárním serveru všeobecně. Fouknu ho sem. Hned teď.
Váš děd Ed :-)
aleš-novák
24. 10. 2008Jarmila Moosová Kuřitková
24. 10. 2008Marcela.K.
24. 10. 2008Marcela.K.
24. 10. 2008Jarmila Moosová Kuřitková
24. 10. 2008Marcela.K.
24. 10. 2008
for mylenka: Když už zveřejňuješ naší soukromou korespondenci, a to bez mého výslovného souhlasu.
Tak proč tam nenapíšeš všechno? Ty hvězdičko zdravotní ambulance. Piš si Mylenko za uši, že o všem se dozví nejen tvůj ctěný manžel. Ale i orgány příslušné k této problematice.
Znovu tě dúrazně upozorňuji:
NEHRAJ SI SE MNOU !
Marcela.K.
23. 10. 2008
Díky, jednoho dobrého kritika, co pečlivě čte, a přemýšlí, jsem už našel - ale moc mi nepíše, jen jednou. Má takové japonské jméno... No, abych já mu nepochleboval!
Jsi milá.
P.S. Faleš jsem se naučil rozeznat. Už jindy a jinde.
Marcela.K.
23. 10. 2008
Mylenka: Dal jsem to na pár míst. Saspi a tak.
Na oslavovaného a zatracovaného Písmáka jsem si netroufal (Kdo je rád bit?), ale jelikož jsem byl dobrou kritikou několikrát zachráněn, přišel jsem si pro ni i sem.
Ten skok v Růžovém sněhu byl záměr. Jedna část měla dr Mlhu představit jako zpupného člověka, na vrcholu úspěchu, a pak nareferovat o jeho konci. Ne "to máš za to", nýbrž: "pomalu chlapečku, přibrzď, život je taky o něčem jiném".
Nenapsal bych to, kdyby se to neudálo. Docela přesně tak, jak jsem to zaznamenal. (Já píšu jen o věcech, které jsem vypozoroval - jinak neumím.)Tyto dva okamžiky se mi zdály podstatné. Zbytek jsem považoval za irelevantní, a s ohledem na potřebu psát pro net krátce, jsem ho pominul.
Díky za kritiku.
P.S. Já neviděl mou odpověď - až po chvíli jsem přišel na to, že se nachází na druhé straně. Všude je to jinak. :-)
Marcela.K.
23. 10. 2008Marcela.K.
23. 10. 2008
mylenka: No dobře, příště tam ten čtvereček zaškrtnu. O kvalitní kritiku vždy stojím.
mylenka: Zprvu jsem se lekl, že se jedná o dost jedovatou poznámku. Pak jsem si uvědomil, že to říkáš asi proto, že jsem neodfajfkoval příslušné políčko. Tak aby bylo jasno, neudělal jsem to proto, že své dílo nepokládám za literární dílo, hodné "hluboké kritiky". Ale abych lidi nepletl, v budoucnu to zaškrtávat budu.
A teď mi tam něco napiš. Předem děkuji.
děd Ed :-)
Marcela.K.
23. 10. 2008
Dobrý fór. Ale skutečnost je, že onen pán se skutečně jmenoval dr Fog. :-)
aleš-novák
23. 10. 2008
Petrusha: Prečítaj si, čtenármi zatial nepovšimnutú, poviedku Šachy. Ta je celkom iná.
Jarmila Moosová Kuřitková
23. 10. 2008
Jarmila:
Jen do toho, ať mi natře! Maminka mě vždy učila, abych kritice naslouchal - a vzal si z ní to dobré. Vždyť i Bible říká: "Zkoušejte všecko, a co je dobré, toho se držte." Když se člověk obrní, tak se to docela dá.
Jsem tu pár dní, a už jsem potkal jednoho kritika, jehož poznámka byla promyšlená, kompetentní, a hlavně mě přesvědčila. (A setkal jsem se na ÚJČ AV zase s blbcem - jen pro srovnání.)Už kvůli této jedné osobě zde se mi vyplatilo sem přijít.
děd Ed :-)
v pohode, to ani nechcem
ja len, že pre mňa je tu toho k čítaniu málo ...
Petrusha: Po tříletých literárních pokusech a publikaci na netu jsem došel k závěru, že bych měl psát ve stylu dávných miniaturistů. Krátce, a jen to podstatné. Vše jiné odrazuje čtenáře, protože z obrazovky bolí oči.
Dvě kontrastní události v životě tohoto člověka naznačují vše, co jsem chtěl touto povídkou říct. Děkuji za Tvou kritiku, ale nemohu se jí podřídit.
Tvůj děd Ed :-)
Jarmila Moosová Kuřitková
23. 10. 2008
klišé višní by mi aai tak nevadilo
skôr mi vadí to, že text je zobratý tak nejako hop na kravu a je teľa ... bez jediného pokusu o akýkoľvek prechod si prebehol z triedy, kde človek čakal niečo, do úplne iného príbehu, kde človek nečakal na základe toho, že úvod k tomu nepasuje, nič ...
niečo v tom strede chýba ... zápletka, konflikt, dej - niečo, čo ťa pripraví na to, čo je na konci ...