Překvápko

Překvápko

V šestnácti mi umřela maminka. Byla to nehoda, nechápala jsem, jak je možný přijít o člověka, kterého jsem tak vroucně milovala. V té době jsem byla hodně mimo. S tátou jsme zůstali úplně sami, neměli jsme žádné příbuzné, a on se z její smrti psychicky zhroutil. Rok nechodil do zaměstnání, ale pak se dal celkem dohromady. Nemohl dělat stejnou práci a tak dělal hlídače u jedné firmy. Zdálo se, že ho to celkem baví. Když přišel domů, tak se najedl a šel si číst noviny.

Během tří let jsem dohnala všechno to, co mě maminka nenaučila. Začátky byly opravdu těžké, ale po dvou letech se to (skoro) ustálilo. Asi jsem se moc přepínala a brala si toho na sebe víc, než bych zvládala. Byla jsem neskutečně unavená. Podobný pocit zažívá člověk, který běhá vrchy. Když běží nějaký šestý kilometr, svaly ho neposlouchají, plive krev a motá se mu hlava. Už nemá ani přehled o tom, kde vlastně je. Když doběhne do cíle, tak se vyčerpaně svalí na zem a je mu všechno jedno.  

V polovině čtvrtého ročníku to začínalo být opravdu nesnesitelné a hodně se to projevovalo na mých školních výsledcích. Rozhodla jsem se, že zajdu k doktorovi, aby mě prohlédl. Doktor nic nezjistil a dal mi Enerbol. Moc jsem ho neposlouchala, protože jsem měla problém se soustředěním. Prášky mi měly pomoci aspoň od bolesti hlavy.

Po delší době se mi zdálo, že se mi můj stav o něco zhoršil. Myslela jsem si, že jsem asi náměsíčná, protože jsem se probouzela s úplně fialovými modřinami na rukách, někdy i na stehnech a na boku. Byly docela bolestivé. Bohužel si toho všimli i ve škole a ředitel si mě zavolal do své kanceláře, položil mi jednoduchou otázku, jestli mě náhodou tatínek doma nebije. Hodně mě to urazilo, protože jsem věděla, že by mi tohle nikdy neudělal. Neměl nikoho, kdo by se o něho postaral, zbyla jsem mu jenom já. A navíc na mě nikdy nevztáhl ruku. Musela jsem panu ředitelovi vysvětlit, jak to se mnou je, že se posledního půl roku – možná i déle – cítím unavená a že je toho na mě moc. Také jsem mu sdělila, že mám jednu hypotézu –moje tělo se s tím tlakem nemůže srovnat a je dost možné, že jsem náměsíčná. Jinak si nedovedu představit, co by mi ty modřiny mohlo způsobit. Musela jsem mu slíbit, že zajdu další den k doktorovi na prohlídku.

Když jsem přišla domů ze školy, tak jsem jako vždycky uvařila večeři a šla se mrknout na učení. Bohužel jsem usnula a vzbudila se až o půl desáté večer. Vlezla jsem do sprchy a nechala na sebe téct teplou vodu. Bylo to moc příjemné. Hlavou se mi honily různé myšlenky, jak bych mohla k těm modřinám přijít. Kamarádce stačilo menší otření nebo bouchnutí a měla taky takovou modřinu. Takže na tom budu asi podobně.

Ráno jsem vstala, udělala si snídani a šla k doktorovi. Přivítal mě s milým úsměvem a zeptal se, co se mi přihodilo. Mlčky jsem se usmívala a dávala mu dopis, který mu poslal můj ředitel. Zadumaně si ho přečetl a prohlédl mě – odebral krev, zkoušel reflexy a poslal k dalším čtyřem doktorům. Po tom všem obíhání jsem byla natolik rozhozená, že jsem ani nevěděla kolik je hodin. Tipovala jsem, že by mohlo být kolem jedenácté, kdy obvykle chodím na oběd. Kvůli mému kručení v břiše jsem si ani nepřečetla, ke kterému doktorovi mám vlastně namířeno. Když jsem došla do poslední čekárny, tak jsem se docela zarazila. Nechápala jsem, co tam vlastně dělám. Jenže milá sestřička mě nenechala ani nadechnout a hned mě odvedla do ordinace s tím, že už o mě vědí, protože jim volal můj obvodní lékař.

Ten doktor se jmenoval pan Černý a jeho obor byla gynekologie. Chtěla jsem se vzpouzet, ale jako bych byla ve snu, nebo neměla kontrolu nad svým tělem. Sestřička mě uvedla do správné míry a řekla ať si obleču sukni, kterou mi podávala. Se skřípajícími zuby jsem si ji oblékla a šla si poslušně sednout na gynekologické křeslo. Pan doktor Černý mě šetrně prohlédl a řekl, ať se obléknu a sednu si ke stolu, kde byla i sestřička. Při oblékání jsem slyšela, že někam volá, ale nevěnovala jsem tomu absolutně žádnou pozornost. Zabývala jsem se tím, jak je možné, že mě zase bolela hlava. Obvykle bolela odpoledne a teď mě zlobila i dopoledne!

Sedla jsem si na židli a čekala. V duchu jsem si přála, aby mě poslal domů, potřebovala jsem se prospat. Doktor si sundal brýle a začal se mě vyptávat jestli mám kluka a jestli používáme kondom, kdy jsem přišla o panenství a podobné otázky. Všechny jsem mu je zodpověděla: že kluka nemám, že jsem naposledy s někým spala před máminou smrtí a to jsem užívala antikoncepci a tak to šlo pořád dokola. Už jsem z toho byla opravdu unavená a chtěla se dozvědět, proč se mě na to ptá. Pan doktor Černý si nasadil svoje brýle a s naprosto klidným hlasem mi oznámil, že mám rozšířenou dělohu a že jsem ve třetím týdnu těhotenství. Přibližný odhad styku, jsem měla před dvěma dny a  že tomu odpovídají i modřiny na vnitřním stehně. Nevěřícně jsem kroutila hlavou a začala se vztekat. Jak si tohle jenom může vymýšlet, přes dva roky jsem v posteli nikoho neměla!

Sestřička mě chytla za ramena a posadila zpátky. Uvařila mi citrónový čaj a já se trochu uklidnila. Doktor začal znovu svým vyrovnaným hlasem. Měl za to, že bych mohla být znásilněna a tak sestřička zavolala policii, aby si promluvili s mým tátou. Že by mě mohl zneužívat on a já že to zapírám, protože ho mám ráda. Přišli policisté a odvezli mě na stanici, kde byl i můj táta. Dali mi přečíst jeho přiznání. Do očí se mi vřinuly slzy. Nechápala jsem co to má být, jestli si ze mě dělají srandu a nebo je to pravda. Stálo tam:

Před třemi lety mi umřela manželka, začal jsem brát léky, které mi pomáhaly. Neměl jsem deprese a hledal jsem něco, co by mě zase dostalo do starých kolejí. Věděl jsem, že bez ní už to takové nebude, ale chtěl jsem začít znovu žít. Pozoroval jsem svoji dceru, jak se o mě stará a jak je pozorná. Vařila mi, uklízela, stíhala školu a byla tak hezká. Byla naprostou kopií mé ženy. Jednou jsem přišel na to, že když dám svoji dceři do pití dvě tabletky na spaní, tak ji nevzbudí ani pár volů. Ze začátku jsem se na ni chodil jenom dívat, jak spí a jak je jí podobná. Jednoho dne jsem se jí i dotkl a neodolal. Věděl jsem, že se neprobudí, protože v sobě měla silnou dávku prášků, tím bylo všechno jednodušší. Chtěl jsem pořád víc, protože byla noc co noc neodolatelnější. Poslední měsíc jsem se nemohl udržet a chtěl jsem, aby se probudila, aby mě viděla, jak jsem v ní. Tak jsem ji bil, a zkoušel co vydrží. Přes den to byla moje dcera a přes noc moje manželka, bylo to naprosto dokonalé. Nikdy si nestěžovala, musíte mi věřit, já ji přeci miluju.

Upustila jsem papír a nevěřila vlastním očím. Ztratila jsem všechno, i svého tátu, který mě považoval za maminku. Jediné co mi zbylo, je moje dítě, které bylo zároveň mým sourozencem.

Policejní psycholog mi dal prášky na uklidnění a oznámil mi, že mě musí převést do nemocnice na pozorování. Nic jsem nenamítala, bylo mi všechno absolutně ukradené. Maturita, život, štěstí – tyhle slova pro mě ze vteřiny na vteřinu ztratily jakýkoli význam?

Druhý den se za mnou stavil s mými výsledky. Prý mi můj milovaný tatínek do pití nedával jenom prášky na spaní, ale i horší dryáky, které vyvolaly moji únavu, bolesti hlavy a poškodily kosti. Bez výrazu jsem to poslouchala a nevěřila vlastním uším. Před svým odchodem mi oznámil, že můj otec trpěl schizofrenií a že se to odráželo i v jeho práci. Prý si z toho nemám nic dělat, že mě má určitě rád a další zbytečné řeči, které patří k jeho povolání.

Situace byla výborná! Bylo mi devatenáct a měla jsem se stát mámou. Nedovedla jsem si představit, že bych měla za necelých devět měsíců rodit a pak být matkou na plný úvazek. Bez peněz, jakéhokoli zázemí a sama. Jak mi tohle mohl jenom udělat? Nechápala jsem to. Zdálo se mi, že to všechno byla spíš noční můra, než opravdová realita. Lidi mi celých devatenáct let říkali, že to nebudu mít jednoduché. Ale tohle jsem opravdu nečekala.

Tak to byl můj příběh o životě, který v té době neměl žádnou perspektivu. Když se teď otočím zpátky, tak si musím přiznat, že jsem to zvládla docela dobře. V nemocnici mi provedli interrupci, protože jsem byla na donošení dítěte moc slabá a můj psychický stav mi to nedovoloval. Musela jsem samozřejmě chodit na sezení k psychiatrovi, aby zjistili jestli se schizofrenie nepřenesla i na mě. V testech jsem prospívala a nevykazovala žádné známky nemoci.

Maturitu mi odložili a já se začala dávat dohromady. Zkoušela jsem pomáhat v neziskových organizacích, zapojovat se do programů, které pomáhaly rodinám bez peněz nebo v sirotčinci. Za rok jsem dodělala maturitu a šla dál…

Doktor mi pořád dokola opakoval, že se mi moje rány časem zhojí. Že budu schopná vést normální život a že čas všechno spraví. Už mi je víc a sama moc dobře vím, že tohle funguje jenom v pohádkách. Nikdy jsem si nezačala žádný vztah s mužem, protože jsem to nedokázala. Bála jsem se závazků. Nikdy jsem neměla dítě s milovanou osobou, protože jsem měla strach. Teď už vím, že ani mocný kouzelník čas moje rány nezhojí.