Nový život - I.část

Každý z nás je někdy donucen okolnostmi hledat novou cestu a i když se tento příběh stal více, jak před čtyřiceti lety, je pro mne stále ve vzpomínkách autentickým. Pokud by snad některé pasáže pohoršovali nějakého čtenáře, omlouvám se, ale ta doba byla trochu jiná, než je dnes a určité věci byly tabu, pokud bych to nenapsala, jak jsem to cítila, nebyl by ten příběh pravdivý.

     Prší, fouká vítr, ale není to nepříjemné,je konec července, je to vítr osvěžující.

     U silnice stojí dvě postavy a mávají na projiíždějící auta. Jsou to dívky, velmi mladé, jedna vysoká,černovláska, druhá má světlé vlasy, krátce střižené, je o hodně menší. Ta vyšší vypadá, že je starší, je to tím, že její postava je postavou již hotové ženy, o druhé dívce se dá říci, že vypadá spíše jako mladý chlapec, je velmi štíhlá, ale není hubená. Její postava je postavou sportovce, vypracovaná.

     Je vidět, že už jim postávání u silnice, kde již delší dobu stopují auta, začíná vadit. Vypadají unaveně. Stopují kus za Brnem, chtějí se dostat na jih Čech. "Už mě to tu fakt nebaví," říká černovláska,"to přece není možné, aby nám někdo nezastavil." "A já mám šílený hlad,"říká ta druhá. "Máš vůbec ještě nějaké peníze?" "A nevíš tak, kde bych je vzala?" "Za poslední peníze jsem koupila cigarety." "Kdyby nám tak někdo zastavil a pozval nás na jídlo, to by bylo fajn." "Hm, Ty jsi opravdu velká optimistka," říká světlováska. "Já mám strach spíše o to, aby nás tu nenachytali fízlové také bysme se mohly octnout na místě, kde by nám určitě najíst daly, ale kam určitě nechceme." "Chtěla bych Tě slyšet, jak jim vykládáš, že jsme odešly z domova a že vlastně ani nevíme, kam cestujeme. Já nějaké peníze mám, ale to máme železnou zásobu, na tu sáhneme, až bude nejhůře," dodává.

     Bylo už pozdě odpoledne a obě začínaly mít obavy, kde budou spát, jestli se nedostanou do nějakého města. Konečně se na ně usmálo štěstí v podobě bílé škodovky. Zastavila přímo u černovlásky a z okénka se ozval hlas mladého muže, který seděl vedle řidiče "tak, kam máme namířeno, děvčata?" Černovláska Jana vyzývavě odpověděla, že je jim to celkem jedno, hlavně když se svezou. A tak nasedly a vyjely na cestu za dobrodružstvím, které vlastně pokračovalo již od rána, kdy se obě rozhodly opustit své rodné domovy.

     Ano, obě odešly z domova, obě pocházely z rozvrácených rodin, doma je nic nedrželo, peněz bylo málo, nemohly si dovolit to, co jejich bývalí spolužáci, proto se také staly kamarádkami a od začátku až do konce, co chodily do školy, už kamarádkami zůstaly. Teď, když se Jana vyučila kadeřnicí a Máša, tak se jmenovala dívka se světlými vlasy, servírkou, rozhodly se zkusit štěstí na vlastní pěst a tak si naplánovaly, že spolu prostě odejdou z domova, úplně jinam, kde si najdou práci a začnou nový život. Nikomu nic neřekla ani jedna z nich, nechaly doma pouze vzkaz, že je nemají hledat, že se o sebe začnou starat samy o sebe. Nikdo se po nich nesháněl, nikomu nescházely, jejich matky byly rády, že mají o jeden krk méně na živení. 

      Druhý muž v autě byl starší, ten řídil,moc řečí nenadělal a vyzařovala z něho jakási hrozba a tak obě děvčata, když je vysadili na výpadovce na Budějovice, byla docela ráda, že z auta vystoupila ve zdraví a v pohodě. Tady nepršelo,ale už se stmívalo a byl nejvyšší čas dostat se do nějakého města, kde by si mohly najít nocleh.Byl tu větší provoz a tak se jim za chvíli podařilo stopnout chlápka v červeném autě zahraniční značky. Řidič mluvil obstojně česky, byl příjemný a nakonec  byl rád, že nemusí cestovat sám. Jel do velkého města na jihu ČECH a tak se obě děvčata rozhodla, že pojedou s ním až tam. Cestou zastavil u nějakého motorestu a dokonce jim zaplatil jídlo i pití, opravdu byl velmi slušný. Když dorazili do cíle, vysadil je a popřál jim mnoho štěstí a odjel.

     Byla už skoro noc a děvčata nevěděla,kam se vrtnout. Ocitla se v úplně neznámém městě a tak šla ulicemi, až přišla na velké náměstí, které bylo kolem dokola lemováno hotely a hospůdkami. Uprostřed byla velká kašna. Venku moc lidí nebylo, jak tak postávala u té kašny, zastavili se u nich dva mladíci a prej, jestli by s nimi nešly na kafe. Samořejmě, že šly. Co jiného jim zbývalo, peníze neměly a mohly být rády, že byl někdo ochoten za ně zaplatit. Skončili v nějaké kavárně. Když děvčata řekla, jak se věci mají, že to tu neznají a navíc, že nemají kde spát, trochu klukům zmrzl úsměv na rtech, ale nakonec se všichni docela dobře bavili a domluvili se na tom, že je kluci zkusí propašovat do ubytovny, kde oba bydleli. Byli to dělníci na nějaké stavbě. Tak to také dopadlo. Nad ránem, trochu ovínění, dali kluci vrátnému nějakou láhev a ten nakonec ani neprotestoval a dovolil, aby děvčata šla s  nimi na pokoj. Na pokoji se oba mladí pánové pokoušeli navázat užší kontakt, ale když poznali, že to nebude tak snadné, že děvčata nemají zájem, nechali je být a dovolili jim ustlat si na jedné posteli. Upozornili je však, že ráno musí obě velmi brzy vypadnout, aby si nikdo nevšiml, že tam spaly.

     Ráno bylo kruté, pro všechny, ale protože kluci museli do práce, tak děvčata musela odejít ještě o něco dříve a to už před šestou hodinou. Možná, kdyby se chovala povolněji, mohla by zůstat, ale takto pánové nehodlali riskovat, že je tam někdo uvidí. Tak se děvčata oblekla, na hygienu nebyl čas, sociální zařízení bylo na chodbě a tak nemohla riskovat, vyšla potichu na chodbu a po špičkách se vyplížila přes vrátnici ven. Naštěstí tam ještě byl vrátný,který je pustil do ubytovny a ten jim také odemkl vchod a ony vyšly na ulici. Rychlým krokem se vzdalovaly od ubytovny.Šly opět směrem do města, na náměstí, které už trochu znaly.

     Bylo šero, docela chladno. "Co budem dělat?" To se zeptala Jana. "Já nevím, musíme počkat, až bude víc hodin a musíme se poohlédnout po něaké práci, nemůžeme chodit jen tak, ještě nás zabásnou," odpověděla Máša. Jak tak kráčely po ulici, uviděly na rohu  rozsvícenou výlohu mléčného baru a tak za svoji "železnou zásobu peněz" si koupily snídani, horké mléko a rohlík. Chutnalo jim znamenitě. Trochu se zahřály a tak po jídle začaly korzovat po tom náměstí a pročítaly inzeráty, které byly uveřejněné ve vývěskách. "Dívej, v divadle shánějí kulisáky,"říká Máša. "No a Ty si myslíš, že nás jako vemou, jo?" odvrkla Jana. "A proč ne, za optání nic. Já se nebudu potulovat a čekat, že mě zase někdo pozve a nakonec mi ještě něco udělá. Lehkou děvu ze sebe dělat nebudu, já si najdu nějakou práci. Nakonec jsme si to slíbily, ne?" Jana byla zticha, jen přikývla hlavou.

     Ještě pořád stály u vývěsky, kde byl inzerát divadla. Právě proto, že to bylo tak absurdní, myslet si, že je tam vezmou do práce, řekly si, že to zkusí. Stejně u jiných inzerátů nebylo nabízeno ubytování, jen u tohoto a tak jim zatím nic jiného nezbývalo.

     Bylo už docela světlo, po náměstí se trousilo daleko více lidí, někteří zřejmě spěchali do práce, objevily se ženy s nákupními taškami, začínal všední pracovní den.

     Adresa divadla byla uvedena na tabuli, zeptaly se okolojdoucí ženy a ta jim ukázala uličku,kterou se mají dát. Chodily tak dlouho, až na jednom rohu ulice divadlo objevily. Před divadlem byl most přes řeku, přes ulici byla nějaká noční kavárna, či bar. Postávaly před divadlem a dívaly se ,jak lidé vchází dovitř. Muselo se jít přes vrátnici a vrátný bedlivě sledoval, kdo do budovy vchází a zda se každý řádně zapisuje. Předstíraly, že si prohlíží plakáty, které byly vyvěšeny za sklem a hlásaly kulturní program na celý měsíc. Už tam byly moc dlouho, bylo nutné něco udělat, s velkými cestovními taškami vypadaly docela nápadně. Navíc na nich bylo znát únavu. Sice se na veřejných WC daly trohu do pořádku,učesaly se a makeup také udělal své, přesto bylo na nich vidět, že toho moc nenaspaly. "Teď, nebo nikdy", řekla Máša a táhnouc Janu za ruku, vstoupila do vrátnice divadla. V zasklené kukani seděl starší muž v šedé uniformě a podezřívavě se na ně díval. "Za kým jdete?" "My hledáme osobní oddělení," řekla Jana. "Tak to se musíte zapsat tady do knihy a je to v prvním poschodí," řekl vrátný. Tak se zapsaly, údaje musely vyplnit dle svých občanských průkazů a stoupaly po schodech do prvního poschodí. Rozhlížely se tam, až je oslovila mladá žena:"koho hledáte?" "Osobní oddělení," Jana na to. "Tak to jsou ty první dveře vlevo, je na nich číslo 1." "Děkujeme," řekly obě a vydaly se směrem, který jim žena ukázala.

     "Ty běž první," říká Máša. "líp vypadáš!" Zaklepaly a když se po nějaké chvíli ozval ženský hlas, který je zval dále, vešly do místnosti. Seděla tam starší žena, která si je zvědavě prohlížena . Tázavě také hleděla na jejich zavazadla. "Co si přejete?" "Máte na náměstí na tabuli inzerát, že přijímáte do techniky nějaké pracovníky," říká Máša, protože Jana zůstala stát jako opařená a nebyla schopna ze sebe vyrazit slovo. Žena si je pobaveně prohlížela a říká: "děvčata, ale to je velmi těžká manuální práce a dělají ji převážně clapci, to určitě nemůžete zvládnout." "My jsme zvyklé dělat těžkou práci, určitě to zvládneme, přijely jsme až z Moravy a chtěly bysme tu začít nový život, jak se říká", dodala Máša. "Prosím, vezměte nás na zkoušku a když to nebude podle Vašich představ, tak nás můžete ve zkušební době vyhodit," přidala se Jana. "Je fakt, že lidi nutně potřebujeme a na ta místa se nám nikdo moc nehrne, ale to nemohu rozhodnout sama, počkejte chvíli, posaďte se, zajdu se zeptat ředitele divadla," řekla žena, vstala a zaklepala na dveře, které byly za ní. "Dále," ozval se mužský hlas a žena vstoupila do místnosti, přičemž pečlivě za sebou zavřela dveře a děvčata tak neslyšela nic, se tam dělo.

     Po chvíli vyšla žena a za ní muž, asi tak čtyřicátník, elegantně oblečený,  pohledný, na tváři pěstěný plnovous. "Tak, to jsou ony?" řekl a prohlížel si obě děvčata ještě pozorněji, než předtím jeho spolupracovnice. "Musím říci, že máte odvahu!" "Přijít sem je tak a žádat o místo, které je vysloveně doménou mužů," říkal a přitom se potutelně usmíval. "Soudruhu řediteli,vezměte nás,uvidíte, že budete s námi spokojen," to už začala mluvit Jana a dělat na něho oči. Ve společnosti muže se cítila jistěji, než Máša a také s muži uměla lépe komunikovat. "I kdybych Vás vzal, máte kde bydlet?" "Nemáme," říká Jana, "my jsme dnes přijely a chtěly jsme si najít hned nějakou práci i s ubytováním a to nabízíte jen Vy. Víte, jak to chodí, bez práce by nás mohli zavřít!" "Toho jsem si vědom a tuto Vaši snahu oceňuji, snad proto Vám dám šanci. Mařenko, vybavte s nimi všechny náležitosti
a bydlet mohou zatím na ubytovně, Na Vršku," řekl a popřál děvčatům hodně štěstí v práci, otočil se a opět vešel do své pracovny. "Tak, pojďme na to, děvčata," řekla ta paní, vyžádala si občanské průkazy, doložily i své výuční listy a za chvíli už podepisovaly smlouvu s tříměsíční zkušební dobou. "Nastoupit můžete zítra, ubytujete se dnes, pošlu s Vámi řidiče, abyste věděly, kde je ubytovna. Sem se dostanete autobusovou linkou," dodala ještě a zvedla telefon. Jana i Máša radši mlčely, jen aby si to náhodou ještě nerozmyslela a tak poslouchaly, jak volá nějakého řidiče, aby je na tu ubytovnu zavezl. "Počkejte na chodbě, on si Vás vyzvedne," řekla žena a rozloučila se s nimi přáním štěstí a zdaru v práci. A tak vyšly na chodbu a usadily se tam, čekajíc na řidiče. "Ježíši, já jsem tak šťastná, že už se nemusíme flákat po tom náměstí, Ti říkám, že by si nás za chvíli fízláci všimli a bylo by zle," řekla Máša.
Jana mlčela, neříkala nic, asi si představovala, co budou muset dělat a to nebylo nic pro ni, ale svým způsobem se těšila na spolupráci s kluky, těšila se na to, že jich tam bude hodně a bude se dobře bavit.

    

---