Moje krajina

Krajina, kterou jsem vytvořila pomocí zvětšovacího skla při pohledu na fantastický mikrosvět, uklidňující, pulsující a propracovaný do nejmenšího místečka. Mou krajinou je nepojmenovatelný strom pnoucí se k téměř neuvěřitelným výšinám, jakoby chtěl udělat v nebi díru, aby se podíval do vesmíru. (I kdyby se mu to povedlo, myslím si, že by se jen rozhlédl a rychle by pospíchal dolů, do bezpečí své louky, blízkosti ostatních, ač ne tak krásných stromů, zpátky ke všem pozemským problémům.) Jedná se o strom s mohutným kmenem a nespočetnými větvemi téměř zastiňujícími slunce. Rozpětí jeho větví je tak obrovské, že se v jeho okolí nedaří žádným rostlinám, pouze jakémusi podivnému druhu trávy, jež ho lechtá svými stvoly, ale stromy nekýchají, takže se to tráva zřejmě nikdy nedozví a klidně bude lechtat dál.

Na první dotek se jeho povrch může zdát drsný a hrubý, schopný dokonce rozdrásat konečky prstů tomu, kdo by se odhodlal jej prozkoumat doslova na vlastní kůži. Je zocelený prudkými nárazy větru i nečekaně rozzuřenými bouřemi a zvrásněný léty, co už proletěla kolem.

Zatímco se svět ubíral po své vlastní ose, krajina, uzavřená v sebe samu, mu nedala příležitost jakkoliv zasáhnout do svého vlastního života, nekompromisně bujícího a nezávislého na okolí. Je utkána z jemných myšlenkových sítí, silnou nití představivosti a fantazie. Je neustále budována a přece je tu už věky věků. Své stáří ukotvila v hloubi země, její kořeny se mazlí s podzemními vodami, protínají několik vrstev zeminy a svými konečky šimrají srdce několika kontinentů. Je krajinou všehomíra a přece je tak malinká, makrokosmos v mikrokosmu, nekonečná energie uschovaná v nic netušícím koutku planety. Pod tlustou kůrou pulsuje život, koloběh mízy se řine od kořenů do výšek koruny, burácí ze samotného chřtánu pekel, aby lehce poklepal na brány nebeské. Jednotlivé větve rodí tisíce a tisíce listů, do nichž jsou schovány vzpomínky – a když uzrají, padají k zemi, odsouzeny k věčnému zapomnění. Co chvíli se však objevují nové. Krajina se neustále přetváří, snad aby unikla zániku, aby ji zubatá nezastihla lenící, aby ukázala svou chuť do života a vervu, s jakou je přichystána svůj kousek na zemi hájit. Čas od času krajinu navštíví slunce, odkryje její nahotu a samo utká jemný šat, ve který ji oblékne. Ona pak září v širokou dálavu radostí i chtíčem předvést svou krásu ostatním. Sluneční paprsky si ji berou postupně, stydlivě od konečků větví, s postupně narůstající intenzitou pokračují, pomalinku až dolů… O pár týdnu později se z tohoto hříchu zrodí stovky drobných bělavých květů, hebkých jako motýlí křídla, se stejnou ladností tančící v chomáčcích vzduchu. A pak se jednou ráno krajina opět promění, obtěžkána kulatými tvrdými plody, lačně toužícími po dalších slunečních paprscích…

Moje krajina je stromem v dýchajícím lese, který nikdo nepokácí, protože na světě ještě existují místa, která lidská ruka nedokáže nikdy zničit.