Plač, krvavá noci...1. díl

Každý z nás má občas z něčeho strach. Děti se bojí strašidel. Dospělí nejčastěji vlastního strachu. Jiní se děsí výšek, nožů, tmy...anebo měsíce v úplňku, topícím se ve znepokojujícím rudém oparu. Říká se, že za takového úplňku umírají lidé. Dnes zase nastal a já se začínám bát. Jsem sice již stará na strašidla, ale pořád věřím v úplňky. Dnes v noci zavřu okno a zatáhnu závěsy. A na měsíc se nepodívám. Podivně mě děsí od chvíle, kdy jsem na půdě našeho starého domu našla deník mého prapradědečka a jeho sestry. Deník, ve kterém je zapsán temný příběh o krvavém měsíci, jenž tenkrát zářil v úplňku...

Matyldin deník
16.06.1902
Kryštofovi je 18. Připadá si jako muž, ale...já vím, že by bylo krásnější nedospět. Ne v tomto světě! Krutý osud má náš rod, a prokletí našeho otce společně se skonem naší matky hromadí v mé duši zoufalství, Bože, dej, ať vše zkončí jinak než cítím, Bože, chraň mé bratry, chraň to poslední, co mi zbylo...bylo by krásné, kdyby po dosažení dospělého věku nebylo tradicí našich mužů lovit na tom prokletém území! Proč mi nikdo nevěří? Jediná já jsem tenkrát měla odvahu podívat se do strnulých očí našeho otce! Tolik děsu v těch mrtvých zracích! Tolik svědectví příšerného činu!
Nechci ztratit i je! Bratři před chvílí odjeli a na ztemnělou oblohu se vyšplhal měsíc. Má kolem sebe krvavý opar, kulatý jako vejce. Když mě Kryštof před odjezdem objal, nepozorovaně jsem mu vložila do kapsy kalhot svůj stříbrný křížek po matce. Vím, že se dnes večer stane něco hrozného. Nezbývá mi, než se modlit...

Bože můj! Doufala jsem. Z posledních letmých nadějí mého srdce jsem si přála, že se vrátí v pořádku. Celou noc jsem se za ně modlila, jen na jedinou krátkou chvíli jsem upadla do těžkých snů. Snad jsi mohl vykonat víc, Bože!!! Kryštofovy dlouhé zlaté vlasy, stále dětsky stočené do půvabných kudrlinek, byly slepeny zaschlou krví do podivných chomáčů, krví, která Juliánovi stékala z hluboké rány na šíji. Kryštof opatrně položil bratra do lůžka a vysíleně se zhroutil na zem k jeho nohám. V okamžiku byl celý polštář nasáklý teplou krví. Kryštof chvíli pozoroval Juliánův obličej s podivně prázdným pohledem a pak jel do města pro doktora. Vysvětlil mi, že Juliána napadl kanec.

Kryštofův deník
17.06.1902
Neměl jsem chuť psát. A ani čas. Jsem naprosto zoufalý. Kéž bych mohl tu včerejší noční můru prostě jen vymazat! Poslechnul bych sestřičku. Ubohý Julián. Nejdřív všechno vypadalo tak, jak jsem si to mnohá léta představoval. Jeli jsme po pěšině, zpívali písně a kolem nás dováděli naši psi jako mladinká štěňata. Byl jsem šťastný! Měsíc svítil na cestu jako ta nejjasnější vatra, jakou jsem kdy v životě viděl. A pak najednou světlo skončilo. Jen tak. Jako by ho pohltila černá díra. Naši psi začali divoce výt, ale po chvíli už jen tiše kňučeli. Koně nepokojně stříhali ušima a upírali krátkozraké oči do tmy...Tenkrát mě poprvé napadlo, že bychom se měli vrátit...Bratr seskočil z koně a nařídil mi hlídat koně a psy. Sám s otcovým stříbrným loveckým tesákem vklouzl za hranice světla. Najednou se zkrátka ztratil, jako by na onom místě před tím nikdy nestál! Už to bylo zvláštní a mrazivě děsivé.
Neměl jsem ho nechat jít!!! Chvíli nato se tím temným místem rozlehl zvuk, který mi surově drásal útroby v těle. Řev. Nejsem si jistý, jestli lidský, nebo zvířecí, ale jedno vím jistě - nebyl Juliánův. Koně se vzepjali na zadní, vytrhli se mi a ztratili se v lese. Psi padli jako podťatí - zkrátka najednou zemřeli. Sám nevím, jak se to stalo. V tu chvíli jsem nic na světě nechtěl tolik, jako nebýt v tom lese! Nebýt na tom prokletém místě! Nohy chtěli prchat nejvyšší možnou rychlostí pryč. Ven!  Ale nemohl jsem, někde v té tmě byl i můj bratr. Udělal jsem několik obezřetných kroků do tmy na svých neuvěřitelně vratkých nohou a před sebou držel olejovou lampičku. Teď se mělo ukázat, zda jsem opravdu hoden dospělosti...

---