Mlha

Venku je děsná mlha. Trvá již několik týdnů. Je tak hustě mléčná a všudypřítomná, že to spíš připomíná, jako kdyby z nebes sestoupili temní bílí a svými deprese vyvolávajícími těli zahalili všechno živé. Je to zvláštní esence čehosi, co vás bezprostředně obklopuje, ale ačkoliv jste přímo v jejím nejneprostupnějším místě, myslíte si, že je všude kolem vás, vám se však vyhýbá. Nemůžete dýchat. Tato hmota vysává veškerý vzduch i život. Auta se nám po pár metrech ztrácí v dáli a i náš autobus je právě pro někoho žrán nenasytnými ústy této mléčné zrůdy. Zrůdy? Jistě. Když se pořádně mlhou rozhlédnete, spatříte, že je v jednom místě ještě o něco hustší a pro okolí dávivější, než jinde. To je srdce. Srdce všech jemněhmotných temných bílých, kteří nás v tomto drtivém objetí oblažují svou neskutečnou všudypřítomností. Jedu v autobuse a modlím se, aby nějaký nerozvážlivec neotevřel okno. Stěny vozidla, ač místy chatrné, poskytují postačující ochranu a vytvářejí pro nás jakési vakuum (v souvislosti s mlhou). Malé mléčné kapénky, jež se snaží vydávat za drobný déšť, dorážejí na sklo. Nedokáží přijmout, že jejich vše zahalující kapuce smrdutého jedovatého bíla uniká tak velká skupina cestujících. Vlk v rouše beránčím vyrazil před několika týdny na lov připraven rdousit. Ostré trháky, holý kk a tepna, krev. Krev v mléce mlhy, rudá bělost temných. Kdo si zaplatil na tento měsíc za umístění své reklamy na billboard, prohloupil. Sakra, kde je ta Praha? Je tam vůbec? Co když ji již pohltili? Jasně, mít tak hrad, to by se to mlžilo. Ale takhle...