Smíšek

Každej mi říká Smíšek. Nevím proč. Vždyť každej se přeci rád směje. Možná se směju o trochu dýl než ostatní. Možná jde jen o pár sekund. V partě zazní salva smíchu, a jelikož mám špatný ovládání, můj chichot se převalí přes ostatní jako mořská vlna. Jde vlastně jen o malý šplouchnutí. Jak jsem řek, pár vteřin, a to ze mě dělá smíška? Smíšku sem, Smíšku tam. Smíšek skočí pro pivo. Smíšek koupí cigára. Smíšek sežene trávu. V práci to není jinak. Kdo skočí pro pivo? Smíšek. Kdo tu zůstane, uklidí nářadí a odveze Ukrajince? Smíšek. A holky? Smíšek je prima, je s ním sranda, ale chodit bych s ním nemohla. Pravda je, že v situacích, který vyžadujou dlouhej soustředěnej šukézní pohled přímo do očí, většinou ukážu svý křivý žlutý zuby a prohodím nějakou neuvěřitelnou sračku, jako třeba: „Tak co kotě, taky je ti takový vedro?“

Ale snažím se. Snažím se ovládat, jenže když jste jednou u ostatních Smíšek, ten cejch vám zůstane. Budu tedy do smrti Smíškem. To se s tím vážně nedá nic dělat? Sedím ve svým malým bytě a srkám teplýho lahváče. Venku je asi čtyřicet stupňů. Všichni jsou na koupališti, ale já se dnes rozhodně nehodlám vystavovat obvyklejm narážkám na svoje křivý nohy, propadlej rudník a hlavně bílou pleť, která se neopálí, ani kdybych trávil osm hodin v solárku. Smíšek – řiditel vápenky. Tak na to dneska vážně nemám náladu!

Dopil jsem pivo a šel zkontrolovat, jestli se už zbytek vychladil. I když jsem piva narval do mrazáku, trvá to celou věčnost. Lednička je kaput. Bohužel na novou nemám. Sotva zaplatím nájem. Tohle je třetí město, ve kterým se zkouším zabydlet. Město, který mě pokřtilo Smíšek. Mám pocit, že už tu dlouho nevydržím. Sbalím si svejch pár švestek a odjedu třeba do Prahy nebo zpátky do Ostravy nebo pojedu dělat do Německa. Co já vím? Hlavně pryč odsud. Ani se mi nechce vyslovit jméno tohohle zatracenýho města. Mělník. Kch! Město, kde se všichni navzájem pomlouvají, kde každej každýho uráží a shazuje. Jak někdo není přítomnej, hned se po něm všichni vezou. Když o tom tak přemýšlím, se Smíškem jsem dopad docela dobře. Moh bych na tom bejt podstatně hůř: Píča. Teplouš. Lesbouš. Amigo. Hemeroid nebo Buldok – ne, Buldok je dobrá přezdívka, vzbuzuje respekt. Kéž bych byl Buldok. Smíšek – zní to tak měkce, tak hebounce, jak jméno pro plyšový zvířátko na hraní. Pohladit, ale nepíchat. Se Smíškem se nesouloží. Jsem tu dva dlouhý roky a za tu dobu jsem si na ženskou ani nešáhnul.

Otevřel jsem mrazák a zjistil, že s pivem to je pořád na draka. Koupil jsem si deset lahváčů a rozhodl se dneska zůstat doma. Budu sedět, zírat z okna, pít pivo a doufat, že mě chlast bezbolestně uspí. Otevřel jsem okno a zkontroloval situaci. Výhled jsem měl na samoobsluhu, která stála uprostřed bytovek. Tam jsem si taky koupil pivo. Pivo a párky. Jako každej den. Prodávaj tam Vietnamci. Za kasou stojí taková malá, roztomilá Vietnamka. Hrozně mě rajcuje, když svým medovým hláskem špatnou češtinou zazpívá: „Nazheledanou.“ Moh bych ji třeba někam pozvat. Za chvíli bude končit. Sledoval jsem sámošku a představoval si různý postelový scény, načež jsem spatřil ženskou, asi čtyřicet, dlouhý hnědý vlasy stažený do copu, velký prsa, který se snažily dostat ven z upnutý bílý košile bez rukávů, a fialová sukně. Ta se k tý košili vůbec nehodila. Ale co? Dyk šla jen na nákup. Sukni si hodila rychle na sebe jen, aby nešla nahá. Možná nemá kalhotky. A ty prsa! Ucejtil jsem silný tvrdnutí v oblasti mezinožní, když vtom se na mě ta ženská podívala a Smíška nenapadlo nic jinýho než ukázat svý křivý žlutý zuby a zamávat. Ale co to? Světe, zboř se, ženská úsměv opětuje a dokonce mi i mává, až se jí rozklepaly ty její neuvěřitelně vyvinutý prsa. Pak zmizela ve vchodě, v tom samým vchodě, co bydlím já! Nikdy jsem ji tu neviděl. Že by novej přírůstek? Sednul jsem si a začal si hladit ztvrdlej penis. Nakonec jsem si svlíknul trenky a pustil se do práce. Šlo to hned. Bílá košile bez rukávů. Fialová sukně. Houpající se prsa. Seděl jsem v křesle, s trenkama dole a připadal si naprosto zbytečnej. Chvíli jsem zíral na okno a přemejšlel, jestli by nebylo lepší skočit, ale při mý věčný smůle bych se určitě nezabil. Šoupli by mě do blázince, kde bych jim s úsměvem přibitým na ksichtě vysvětloval, že šlo o nešťastnou náhodu.

(Pane doktor, to byste nevěřil! Vylítla mi z okna tisícikoruna, rozběh jsem se za ní, a když jsem si vzpomněl na přírodní zákony, bylo příliš pozdě. A co to sperma? namítá doktor. Opět ukazuju svůj zkaženej chrup a dobrovolně si nechávám zavést dráty do hlavy.)

Vstal jsem a šel si dát studenou sprchu. Nastavil jsem obličej kapkám vody a otevřel pusu. V týhle poloze jsem zůstal asi deset minut. Pak zazvonil zvonek. Vyšel jsem ze sprchy a uvázal si kolem pasu ručník. Když jsem otevřel dveře, všechna voda na mně jako by rázem uschla a místo ní mi z kůže vystřelil pot. Zíral jsem na ženskou, kterou jsem před chvílí pozoroval z okna. V ruce měla láhev vína.

„Ahoj, jsem vaše nová sousedka. Včera jsem se nastěhovala. Bydlím o patro níž. Říkala jsem si, že bych se s vámi mohla seznámit.“

Dala mi láhev vína před obličej a usmála se. Rozhod jsem se, že úsměv neopětuju. Rozhod jsem se, že se nepředstavím jako Smíšek. Rozhod jsem se, že budu budit respekt, i když takhle oblečenej jsem moc dobře nezačal.

„Jistě,“ řek jsem napůl pusy, „pojďte dál. Jdu si hodit něco na sebe.“

„Ale nepřehánějte to, je hrozné vedro!“

Pousmál jsem se, aniž bych ukázal chrup. V koupelně jsem na sebe hodil trenky a tílko a z koše na prádlo vydoloval džíny. Když jsem vešel do obýváku, seděla na pohovce a kouřila.

„Máte tu popelník?“

„Nekouřím.“

„Ale já ano,“ řekla a ukázala na dlouhý oharek.

Zašel jsem do kuchyně a přines malej talířek. Odklepla si a ukázala na láhev.

„Ani nevím, jestli bude dobrý. Pijete vůbec víno?“

„Ne. Ale v lednici mám zásobu piva. Přinesu vývrtku a sklenici.“

Opět jsem zašel do kuchyně. Smíšek se zatím neobjevil a to bylo dobrý znamení.

Pivo už bylo vcelku studený. Jedno jsem si otevřel, vzal vývrtku a sklenici a vrátil se do obýváku.

„Nemáte televizi?“ optala se a sledovala, jak jí nalejvám víno.

„Ne.“

„Já vlastně taky ne,“ řekla a pozvedla číši.

Pozved jsem lahváče a notně si přihnul. Pak jsem si dřepnul do křesla a zahleděl se na láhev piva, jako bych tam chtěl vyčíst, co dál. Nastala chvíle ticha, při níž jsem horko těžko odolával stupidnímu úsměvu. Nakonec jsem musel promluvit, jinak by přišel na řadu Smíšek.

„Odkud jste?“

„Nemůžeme si tykat? Já jsem Hedvika.“

„Vlasta,“ vypadlo ze mě. Co je vlastně horší? Smíšek, anebo se jmenovat jako ženská? Hedvika se usmála a opět nastavila sklenici.

„Tak čau, Vlasto.“

„Čau, Hedviko.“

Kámošky si ťukly na přátelství.

„Jak jsem tak pozorovala svý nový sousedy, zdá se mi to tu spíš jako domov důchodců.“

„To teda jo,“ souhlasil jsem, „když jsem si tenhle byt pronajímal, podrobili mě zevrubnému výslechu.“

„Mě taky! Ty baby jsou hrozný.“

„Jo, většinou tou jsou starý bábrle. Z dědků je tady jenom pan Řehák nad náma, ale ten skoro vůbec nevychází. V prvním patře bydlí ještě pan Bechyně, ale mám za to, že paní Bechyňová zařídí, aby tu už dlouho nebyl.“

Hedvika se zasmála, naklonila se a lehce mě plácla po stehně – skoro to vypadalo jako pohlazení. Vypila už půlku láhve a zdála se bejt v dobrý náladě. Já srkal třetí pivo a taky jsem na tom nebyl nejhůř, a co je hlavní, nebyla to žádná křeč. Byl jsem uvolněnej. Smíšek se ztratil a já si připadal osvobozenej.

„Ani se nedivim, že zbytek bab jsou vdovy,“ dodal jsem a vychutnával si její smích.

„Co děláš?“

„A jéje,“ vzdychla Hedvika a rychle si zapálila cigaretu, „je sobota, ne? Nechci se bavit o práci. Co děláš ty?“

„No, radši bych to taky nechal na pondělí.“

Opět se ozval její smích. Uvědomil jsem si, že jsem tu smích vlastně slyšel poprvý. Kvůli sousedkám jsem si k sobě nikoho nezval. Televizi nemám a mně samotnýmu veselo nikdy moc nebylo, což je u Smíška docela paradoxní. Teď tu smích lítal ode zdi ke zdi a já se bál, že na nás brzy vlítne nějaká fúrie odvedle.

„To jsou vážně takový mrchy?“ zeptala se Hedvika ztlumeným hlasem.

„Je to tu horší než v internátě.“

„Tam jsem nebyla,“ řekla Hedvika a nalila si další skleničku.

„Já vlastně taky ne,“ zalhal jsem a zdmi opět zatřásl její smích.

„Nemáš tu nějakou hudbu?“

„Mám tu jen rádio,“ řek jsem a ukázal do rohu místnosti, kde stála stará tesla.

„To je dobrá vykopávka,“ zasmála se. Sehnula se k rádiu a zapnula ho, zatímco já pozoroval její zadek. Do tváří se mi nahrnula krev. Chvíli ladila a pak nechala znít nějakej cajdák z šedesátejch let.

„Nevadí ti to?“ řekla.

„Ne,“ lhal jsem. Vlastně tyhle slaďáky nesnášim, ale za takový situace šly všechny předsudky stranou.

Hedvika se narovnala a nastavila ruku.

„Smím prosit?“

Automaticky jsem jí podal ruku a postavil se. Objala mě kolem krku a přitiskla se ke mně. Srdce se mi rozbušilo a kolena podlomila. Po dvou letech mít k sobě nalepenou ženskou – to s člověkem zamává.

„Motáš se,“ zašeptala mi do ucha. Cítil jsem její dech a svoji erekci.

„Nasávám už od oběda,“ vypadlo ze mě. Její ruka mi začala hladit zátylek. Zpocenou dlaní jsem jí přejel záda. Nic moc. Ale po dvou letech se není čemu divit.

„Není to moc nahlas?“ opět mi zašeptala do ucha. Její rty se dotkly boltce.

„Není,“ řek jsem a oplatil jí dotek.

Najednou jsme se líbali. V tu chvíli jsem přestal vnímat hudbu, slyšel jsem jen její vzdechy, zavrzání kanape a pak jsme najednou byli na sobě a dělali to. Ani nevim, jak jsme se svlíkli. Snažil jsem se ovládat a vydržet co nejdýl. Myslím, že jsem ostudu neudělal, ale s určitostí to ví jen ona. Nicméně vypadala spokojeně. Ležela nahá na kanapi a kouřila. Já si šel do kuchyně pro dalšího lahváče. Otevřel jsem pivo a ještě v kuchyni si pořádně přihnul. Když jsem se vrátil, byla oblečená. (Pod tou fialovou sukní skutečně kalhotky neměla.)

„Budu muset jít,“ řekla.

Takže asi žádná sláva, pomyslel jsem si.

„Dobře, tak zas někdy.“

Vstala a dala mi pusu.

„Byl jsi sladkej, určitě zas někdy přijdu na návštěvu.“

Za chvíli jsem byl zase sám, i když místnost byla Hedvikou stále provoněná. Dopil jsem pivo a šel si pro další. Už jsem se dost motal. Vedro a předchozí nečekaná událost udělaly svý. V uších mi furt znělo: „Byl jsi sladkej.“ Mužský ego je jednoduchý jak nedělní ráno. Ale jak se říká, v jednoduchosti je síla. Seděl jsem v křesle, popíjel pivo a všechno si znovu a znovu přehrával. Proběhlo to jako ve snu a já se z něho nechtěl probudit. Soustředil jsem se, co to šlo, aby se mi její stále živej obraz nevytratil. Bylo to ale marný. Za chvíli jsem upad do bezesnýho spánku.

Probudil jsem se až ráno. Z křesla mě bolely záda, jako bych celou noc tahal pytle s cementem. S námahou jsem vstal a šel si lehnout na kanape. Furt jsem cejtil její parfém. Takže se mi to nezdálo! Navíc byla neděle a přede mnou volnej den. Rozhod jsem se, že na oběd zajdu do hospody, hlavně kvůli tomu, že tam určitě budou všichni známí. Dneska jim Smíšek ukáže! Až se zeptají, proč jsem nebyl včera v hospodě, odpovím: „Protože jsem měl na práci něco zajímavějšího.“ Marně budou hledat mý křivý žlutý zuby. Budu v klidu vyprávět o svý zkušenosti se starší ženskou. Smíšek? Kch! Říkejte mi miláček zralých žen. Jsem sladkej!

Znovu jsem usnul a probudil se v jedenáct. Vstal jsem, dal si sprchu a lahváče, oblík se a vyrazil. Seběhnul jsem o patro níž a zastavil se u Hedvičiných dveřích. Ještě tam neměla jmenovku. Ani jsem neznal její příjmení. Stál jsem tam a koketoval s myšlenkou, že na ni zazvoním. Třeba by se mnou šla do hospody. Vtom z protějších dveří vyšla paní Novotná. Nepříjemná babka, jejímž jediným úkonem je špízovat okolí.

„Dobrý den, Vlasto.“

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a rychle si to namířil po schodech dolů, než se stačila dát se mnou do řeči.

Když jsem vyšel z chladný chodby ven, vedro mě přidusilo tak, že jsem byl v minutě zpocenej jak dveře od chlíva. Hospoda byla daleko asi jen půl kiláku, ale i to stačilo. Začínal jsem mít obavu, že budou možná všichni na koupališti.

Bál jsem se ale zbytečně. V hospodě už byli skoro všichni: Píča, topenář, ženatý, zvláštní poznávací znamení – za každým slovem prohodí svoji přezdívku.

Teplouš, topenář, rozvedený, zvláštní poznávací znamení – vytetovaný topení na zádech.

Lesbouš, bratr Teplouše, svobodný, zvláštní poznávací znamení – i přes veškerý námitky nás všech je fanouškem skupiny Support Lesbiens.

Hemeroid, svobodný zedník, neustále se pyšnící svejma problémama se zadnicí. Minulej tejden na nás vystrčil prdel přímo v hospodě, protože jsme mu nechtěli věřit, že má hemeroid velkej jak tenisák. Nutno podotknout, že nebyl daleko od pravdy.

Buldok, natěrač, bývalý boxer a rváč. Bydleli jsme spolu půl roku na ubytovně v Ostravě. Jeho koníčkem bylo chodit v den výplat do hornickejch hospod vyvolávat rvačky.

A konečně Hedvika, povolání neznámé, asi čtyřicet, žijící sama, zvláštnosti – vyspala se se Smíškem, kterej teď na celej stůl ukazuje svý křivý žlutý zuby, plive vtipy jako dostihovej kůň pěnu a snaží se při pohledu na Hedviku nečervenat.

„Čau, Smíšku!“ pozdravil Buldok objímaje Hedviku svojí tlustou, potetovanou rukou. Nemá cenu cokoliv podnikat. Musím zachovat chladnou hlavu. Buldok může na první pohled ženský přitahovat, ale já byl sladkej!

„Tohle je Hedvika, prej je to tvoje sousedka.“

„To je pravda,“ řekla Hedvika, aniž by se výraz v jejím obličeji jakkoliv změnil. Taky jak by mohla? Před Buldokem se musí mít na pozoru.

Ona přeci ví, že jsem sladkej.

„My už se s Vlastou známe!“

„S Vlastou?“ vyprsk smíchy Buldok a zbytek osazenstva ho následoval. „TO JE PŘECI NÁŠ SMÍŠEK!“

Smíšek přikýv a ukázal Hedvice svůj zkaženej chrup, kterej včera zřejmě neměla možnost dostatečně poznat. (Byl jsem sladkej. Ona to ví. Buldok je jen bokovka.)

„Smíšku, nemáš hulení?“ zeptal se Teplouš.

„Jasně, píčo, zahulíme!“

„Nechal jsem ho doma,“ řek jsem.

„SMÍŠKU!“ zařval Buldok, až celá hospoda zmlkla. „Jak můžeš něco takovýho nechat doma!“

Všichni se rozesmáli, včetně Smíška. Je jasný, že se Smíšek vrátí domů. Smíšek ubalí jointa. Smíšek dá do placu pár vtipů a pokaždý se jeho smích přenese přes ostatní jako mořská vlna. Jde jen o pár sekund, a já v tu chvíli pochopil, že v životě rozhodujou právě tyhle okamžiky. Člověk se může snažit, jak chce, ale rozhodující moment je jen jeden, a když vás zastihne nepřipravenýho, veškerý snažení je v tahu. To nejdůležitější je, že mám ve smečce svý platný místo. Moh jsem skončit hůř a hlavně nejsem dost silnej, abych se stal samotářem. Při pomyšlení na to, že bych se skutečně odstěhoval a musel hledat novou smečku, jsem všem ukázal svý – však vy už víte – a namířil si to zpátky do poledního vedra.