Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Můj milý- Kanaďan

13. 11. 2008

3547

Autor

Edvin1

Tohle mi vyprávěla předevčírem jedna stará paní v městečku na okraji Klína nad Rýnem. Oflag (Offizierslager) je zajatecký tábor pro důstojníky, feldjäger je vojenský policista, spitfire je typ anglického vojenského letadla ze druhé světové války, Rytířský kříž bylo vysoké vojenské vyznamenání, udělované za hrdinské činy. Prosím o kritiku. Omlouvám se za délku.

Vnučka si lehla do kaluže. Tedy téměř si lehla – zachytil jsem ji tak pět centimetrů nad hladinou. Vysadil jsem si ji na ramena. Dost jsem se lekl; zase mi luplo v kříži. Rádionku mi stáhla přes oči a prstíky zaryla do mých šedin. „Hou, hou,“ povzbuzovala mě, a já klusal. Opatrně.

Zpoza rohu se vynořila vysoká, hubená postava paní odnaproti. Opírala se o svůj čtyřkolák, mírně shrbená. Když nás uviděla, zastavila se, napřímila, a její vrásčitou tvář vyhladil širokánský úsměv. Neměl jsem kam uskočit. Po jedné straně živý plot, po druhé vysoká ohrada a za ní dvě pasoucí se kobyly. „Koně, koně v selí“ zahulákala vnučka a pleskla mě do uší. Zelí za ohradou nebylo, pouze tráva. Zato mi zvonilo v uších.

„Holčička nebo chlapeček?“ zeptala se paní jako obvykle.

„Holčička?“ navrhl jsem a zůstal jsem stát.

„Hned jsem si to myslela,“ řekla a vztáhla k Lidušce ruku s kostnatým, dlouhým ukazovákem. Vnučka ucukla a vytrhla mi pár vlasů.

„Ta bude mužům lámat srdce,“ řekla, „teda až doroste.“ Liduška asi na ni zrovna poulila svá velká, hnědá kukadla.

“Jak se máte,“ řekl jsem rezignovaně.

Vnučka řekla: “Kolínka!“ a přesunula mi mé dlaně z kotníků výše. Už ji to tlačilo.

„Dnes máme výročí,“ odpověděla.

„A jaké?“ chtěl jsem vědět. Byl jsem v práci, tedy žádný svátek.

„Co tu sestřelili jednoho Kanaďana.“

„Sestřelili?“

„Kdysi dávno, to jste ještě nebyl na světě.“

Zpozorněl jsem.

„Za druhé světové?“

„Ano.“

Pohupoval jsem rameny, a vnučka jako by rozuměla. Utichla a kroutila mi ušními boltci.

„Generál Harris? Ty jeho bombarďáky?“ řekl jsem.

"Dědečku, co je to bombalďák?" zeptala se vnučka.

"Hodně velké letadlo."

„Ano a ne,“ odpověděla paní. Zamračeně se dívala někam do ohrady ke koním.

„Tu noc jsme proseděli v bunkrech. Lidi se schovali v těch obecních. Tam, co je benzínka, byl nejbližší. Ale my jsme měli jeden takový rodinný bunkr v zahradě, v nejzazším rohu, jak nejdál od domu. Hodně lidí je mělo, a některé ještě stojí. Taková homole z betonu. Ale ty stovky letadel, co je sem nahnali, shazovaly všecko na Kolín. K ránu jsme vylezli z bunkrů, celí nevyspalí a vystrašení, ale všem se ulevilo, protože naše domy byly v pořádku. Lidi postávali na ulici a dívali se k městu. Bylo to, jak by někdo mezi námi a městem postavil černou stěnu – k nebi stoupal dým, hustý, že by ho mohl krájet.

A tu, tak kolem desáté, já si to pamatuju, protože máma a děda právě zasedli ke snídani, to vám bylo takové hezké počasí a nebe bylo modré, a když se člověk nedíval směrem k městu, tak jako by válka ani nebyla. Najednou zase přiletěla letadla, žádné bombarďáky, stíhačky to byly, děda řekl, že to byly spitfirey, on byl důstojník, ještě z první světové. Ty stíhačky nalétávaly nad ty naše ulice, a my všichni jsme zase utíkali do bunkrů. Lítaly pořád dokola, a když nic nebouchalo, tak děda otevřel železné dveře od bunkru a pozoroval je, a já se mu dívala přes rameno, já chtěla vědět, co jsou zač, a tak jsem viděla, že to jsou Angličani a taky jsem se divila, že nic nedělají, ale pak mi to došlo, já mám dobré oči, já jsem viděla, jak oni mají tam vepředu v kabině takové černé skříňky, to byly fotoaparáty a oni fotili nebo filmovali, bůhví proč.

Tam, co je hřbitovní alej, byla ukrytá baterie flaků, a to byli malí kluci a staří dědkové, a místo aby je nechali odletět, když nám nic nedělali, tak oni začali střílet jako diví, oni to neuměli, zato pálili nadšeně a hodně, a tak se stalo, co se muselo stát. Jeden z těch spitfireů naletěl na takovou ránu a koupil to do křídla, kus se mu utrhl a já viděla, jak ten plech padá někam do zahrad, ale on se ve vzduchu udržel, i když se trochu motal, a pak se všichni obrátili a letěli pryč, kolem té kouřové hradby, co byla tak vysoká, že by ji nepřeletěli, směrem na sever, ale ten s poškozeným křídlem létal pořád dokola, on nemohl to letadlo uřídit, a tak tu zůstal a klesal stále níž a níž, v takových velkých kruzích, a jak tak letěl nedaleko, já ho viděla v kabině, on měl tmavou bundu skoro jako naši, jako třeba ten můj Hans, co létal někde v Rusku, ale na krku a na ramenou měl širokou šálu, tedy spíš šátek, bílou jako sníh, tak když pak letěl v tom kruhu nad brambořištěm, tam, co je vedení vysokého napětí, tak tam podletěl ještě pod dráty, ale už se nezvedl a v té oranici přistál. Jak se mu podařilo strhnout letadlo, aby přistál podél těch řádků, a ne napříč, to fakt nevím. Jinak by skončil v kotrmelcích.“

Vnučka mi hladila plešinu. Sundal jsem ji z ramenou, ale dřív, než jsem ji stačil postavit na zem, už se škrábala zpět. Posadil jsem si ji tam, kde byla. Visel jsem staré paní na rtech.

„Lidi se vyhrnuli z těch bunkrů a sklepů a děr, kde byli všude zalezlí, a ti, co byli nejblíž, spěchali k místu, kde spitfire přistál. Bylo mi sedmnáct, a tak, i když mě chtěl děda zadržet, pádila jsem tam s jinými. Letadlo bylo prázdné. Ale široko daleko nebylo nic, kde by se mohl někdo ukrýt. Ten Brunner, co ho nevzali na vojnu snad pro blbost, zařval, že se ukryl v brambořišti. Chlapi, co tam byli, a byli to samí dědci nebo invalidi, se rozběhli do pole. A tu, jen kousek za letadlem, se z brambor zvedla postava. Byl to blonďák, s modrýma očima, vysoký a strašně hezký. Skoro jako děvče. Kolem krku měl široký, bílý hedvábný šátek. Stál rozkročen. Z náprsní kapsy si vytáhl takovou lesklou tabatěrku, ona asi musela být stříbrná, protože se ve slunci leskla jako zrcadlo, otevřel ji, vyndal z ní cigaretu, zapálil si ji zlatým zapalovačem a díval se na ty chlapy, co ho hledali daleko v bramborách.

Víte, ti z nás, co kouřili, si mohli koupit jenom šmejd. To ty papyrosy, co je posílali z Ruska jako válečnou kořist, smrděly tak strašně, že se je dalo kouřit jenom na dvorku. A tenhle chlap, co napadl naši vlast, co nás ohrožoval na životě, si klidně zapaluje zlatým zapalovačem parfémovanou cigaretu ze stříbrné tabatěrky. Tak to v těch parchantech, co je nevzali ani na frontu jako kanonenfutter, ani k námořnictvu jako živé torpedo, vřelo, ti zakomplexovaní nácci se rozzuřili a ten Brunner, co byl nejblbější, ale zato nejzuřivější, ten po něm skočil a vyrval mu tu tabatěrku z ruky. Ale ten pilot se nedal a tu tabatěrku mu chtěl vzít zpět, a taky to udělal, vždyť to byl zdravý a mladý chlap, nejméně o hlavu vyšší než Brunner, ale mezitím po něm skočili ti druzí, oni na něj šli zezadu a strhli jej k zemi, tak, že byl nimi zavalen, a když už byl úplně k zemi přibitý, tak do něj začali kopat a bít pěstmi do tváře, a ten jeho šátek už najednou nebyl bílý, on byl celý od krve, a já se na to dívala a nemohla jsem oči odtrhnout, protože já jsem neviděla toho Kanaďana, on to měl napsané na rukávě, já jsem v něm viděla mého Hanse, co byl zrovna tak hezký a urostlý a taky měl světlé vlasy, já sebou cukla pokaždé, když ho někdo udeřil, protože jestli tohle dělali Hansovi, co už byl půl roku nezvěstný... Já chtěla křičet, ale strašně jsem se bála. Tak jsem si zacpala pusu a dívala se na to, já nemohla od toho oči odtrhnout, já to mám, pane, všecko tady v hlavě, jako ve fotografickém aparátu.“

Stála a těžce oddychovala. Nevyrušoval jsem ji. Pohupoval jsem vnučku, a ta si něco brumlala. „Letadlo,“ řekla v jedné chvíli česky, ale paní nerozuměla. Nad námi, hodně vysoko prolétávalo dopravní letadlo směrem na jih. Asi na Mallorku. Zanechávalo za sebou tři kondenzační čáry. Vnučka za ním zvedla hlavičku. „Bombalďák,“ řekla.

„Zabili ho?“ řekl jsem.

Potřásla hlavou.

„Ne. Když byli v nejlepším, přijela policie.Vojenská, říkali jí feldjägři. Naložila ho na vůz a odvezla na stanici.“

„Takže byl zachráněn?“

„To bylo z louže pod okap. Jejich stanice byla jen o pár ulic dál, tam u Lucemburské. Já a ještě pár kluků jsme běželi za nimi. Vyškrábali jsme se na strom za zdí dvora a dívali jsme se. Postavili ho ke zdi pod okna a křičeli po sobě. Ti, co řvali, že se ho má zastřelit, byli hlasitější.

Seskočila jsem ze stromu a běžela jsem domů. Po celou cestu jsem brečela. A nevím proč, pořád jsem opakovala Hans, Hans.

Děda seděl v kuchyni s mámou. Vyhrkla jsem na něj:

Dědo, oni ho chtějí zabít!

Toho pilota? zeptal se klidně.

Kývala jsem jako pominutá. Děda vstal, odkulhal do ložnice, tam vytáhl ze skříně sako od své uniformy z první světové, a už spěchal ven, ale ještě se obrátil, zaběhl k nočnímu stolku a vytáhl ze zásuvky krabičku, co ji nikdy nikomu nedovolil otevřít, tu teď sám otevřel, vlastně s ní bouchl o pelest postele, až se rozskočila a vypadl z ní Železný kříž, a jak zase běžel ven, tak si dopínal sako a natahoval si stuhu s křížem přes hlavu a Železný kříž si upravoval pod krkem.

Nesměla jsem s ním, ale to nebylo třeba, oběhla jsem zeď dvora a už jsem byla na větvích stromu.

Viděla jsem, jak děda vešel pevným krokem do dvora a ani trochu nekulhal. Můj Hans stál pod okny, proti němu skupina policistů a feldjägrů, všichni mlčeli a hleděli si do očí. Kdyby je bývalo napadlo zavázat mu ty oči, už by nežil.

Děda řekl nahlas, takovým tím svým hrdelním basem Ehm! a všichni se překvapeně otočili. Koukali na tu zajímavou postavu se dvěma stříbrnými hvězdičkami a vavřínvými větvičkami na výložkách předpotopní uniformy, pak na Železný kříž.

Ten muž je válečný zajatec. Připravte vůz na přepravu do oflagu. A doprovod, řekl ostře děda.

Ale nikdo se nepohnul.

Tak děda očima prohledal řadu, a zastavil se u kapitána. On se mu díval do tváře, jako by ho chtěl hypnotizovat. Kapitán si zmateně prohlížel trochu divnou uniformu, pak se jeho oči setkaly s dědovými, a nakonec se zahleděl do dědova vyznamenání. Po chvíli přikývl, otočil se ke svým mužům a začal vykřikovat rozkazy.

Když se děda v noci vrátil domů, zněl jeho krok stejně jistě jako na nádvoří policejní stanice. Ale když vojenské auto odjelo, vešel dovnitř a zhroutil se na židli.

Než usnul, zavolal mě k sobě a dal mi malý, měkký balíček.“

„Takže se ten Kanaďan nakonec zachránil?“ zeptal jsem se.

Pokrčila rameny.

„Ano.“

„A vy?“

„Co já. Čekala jsem na mého pilota.“

„Na kterého?“ otázal jsem se. Vnučku jsem mezitím houpal v náručí. Usínala mi.

Paní se malinko usmála.

„Po pěti letech se vrátil Hans. Ze Sibiře. Měli jsme spolu sedm dětí.

„Sedm?“

„A čtrnáct vnuků a pět pravnuků. Loni mi umřel.“

A ten Kanaďan se někdy ozval?

Přikývla, ale dívala se někam do svého čtyřkoláku.

„Tak já půjdu,“ řekla, „už je noc.“

„Počkejte!“ řekl jsem. „A co Brunner?“

„Američani ho zatkli v ten den, co nás osvobodili. Měli tu své lidi. Brunner dostal dva roky.“

Pohladila hebký, už zežloutlý, široký hedvábný šál na prsou, uchopila rukojeti svého vozíku a vykročila.

13. 11. 2008

Dát tip

Moc krásně napsáno. Napínavě. Chování Lidušky to vyprávění oživuje a působí moc mile. Litovala jsem, že už je konec. T**************

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

Můj milý- Kanaďan

Autor

16 názorů

Sdílení