Paběrky

Tak jsem se zase jednou zamyslel. Ne, že by to bylo něco ojedinělého, ale přece jen, vše na papír dát nemůžete.

Vlastně ani v téhle chvíli si nejsem jistý, zda zrovna tahle myšlenka se na ten papír hodí, ale kdybych to měl brát takhle, nikdy bych nic nenapsal.Radši.Pro zachování soudnosti.

Ale zpátky k myšlence.

Pozoruji lidi. Jak se chovají, když mluví s někým , jak se chovají, když si myslí, že jsou sami, a jak se chovají, když skutečně sami jsou. Je to zvláštní, chovají se pokaždé jinak .Přetvařují se, lžou si navzájem a nejhorší je to, že lžou sami sobě.

Ani svému nitru nejsou schopni přiznat pravdu.A tak se pře jedna část člověka s druhou částí.Hádají se, nadávají si . A tím se tříští duše člověka. Na paběrky.

A ty seberou ostatní.Porvou se o ně, jak hladoví psi o kus masa, dokud je celé nerozeberou, a tím člověka nezničí. A on se nechá, přihlíží.Čeká. A čeká sám na paběrky povalující se na zemi.

Málokdo je dnes opravdu sám sebou, chtě nechtě sbíráme paběrky, kterých se nám zželelo, které na nás udělaly dojem, bez nichž nemůžeme žít. Přebíráme myšlenky a city těch, kteří si nechali rozervat duši a poskytli nám hladovým psům potravu.

Lidé jsou zvláštní rasa, stydí se za své city, říkají opaky toho, co si myslí a myslí si to, co  nemají odvahu vyslovit. Raději paběrkují.