Konec neonacismu v Čechách

S rozběhem a hrdelním výkřikem, za který by se nestyděl ani zpěvák z Cult Of Luna, ho vši silou udeřil do tváře. Antimonovo tělo chvíli letělo vzad a poté s tupým úderem narazilo do cihlové zdi. "Myslím si, že násilím se nic nevyřeší, vy xenofobní pomatenče! Já zaujímám postoj HUMANISTY, víte, pane?"

(Pokřivená vize budoucnosti způsobená krajní únavou a silnými bolestmi v různých částech těla. Prosím, brát pouze jako parodii s prvky absurdně-nacistického humoru, hlavně ne vážně. Urazit chci pouze bloggery na serveru idnes.cz.)

Byl večer dne č. 7715, Antimon vstal z postele a šel nahý k oknu, aby se podíval, jak začíná nová noc. Absolutní svinstvo. S velkou úlevou provedl činnost, kterou ze záhadných důvodů všichni, kteří popisují denní rutinu, opomíjí. Pak si vyčistil zuby, uplácal si pačesy do pro alespoň silně liberální společnost přijatelného tvaru, oblékl se, k jídlu si dal rohlík s koňským salámem. Zatímco s naprostým zadostiučiněním přežvykoval sousto, uvažoval, co by tak mohlo být pravdy na tom, že koňské maso způsobuje návaly agresivity. Za pár minut už vycházel do tradičně odporného, šedého listopadového marastu.

Studený nůž na krku ho překvapil. "Dej mi prachy a možná to i přežiješ, dylino!" Antimon se zhluboka nadechnul, ale neříkal nic, zatím. Útočníka to mírně znervóznilo, vyústilo to v mírné zatřesení nožem na tom místě, kde je to jen kousek ke krční tepně. "Tak dělej, ty nerozumíš?!" V retrospektivě se Antimonovi ta slova vybavovala s pravopisnými chybami. Muž bez tváře smrděl tabákem a nečištěnými zuby. Teď přišel vhodný moment, útočníka překvapilo, že jeho dnešní oběť nezačala panikařit. Vzduchem se mihla ruka, která čepel nože odtáhla do bezpečné vzdálenosti. Za zlomek sekundy následoval úder loktem do podbřišku, chírurgicky přesný díky dlouhému tréninku. Teď Antimon vedl, a věděl dobře, co udělá. Nedalo moc práce smraďocha odzbrojit a zpacifikovat na zemi. Znehybnil ho rázným kopnutím do břicha. V tom se ozval koňský salám, a našemu hrdinovi s přiblblým jménem zažhnuly oči. Chytil násilníka za bradu a trhnul s ní, podíval se mu do tváře. Cikán, černý jak bota. Vzal nůž jako pero a do čela mu začal vyřezávat za bolestivého skučení lovce, který se náhle stal kořistí, kosočtverec. "To máš aby všichni věděli, co jsi zač, debilku." Nůž si nechal podle zákona boje. Než dorazil do čajovny, kam měl namířeno, dal si v první hospodě, na kterou narazil, panáka slivovice, jen tak, na kuráž a na oslavu. A ještě jednou si pod vousy zamumlal:"Debilek jeden..."

A pak se změnila doba...

Neonacistická revoluce, která začala dávnou bitvou o Janov, udělala své, avšak občanská válka netrvala dlouho. Antimon se nikdy otevřeně nepřiznal k tomu, s kým sympatizuje, ale to neznamenalo, že by byl nečinný, kritizoval obě dvě strany, porovnával a parodoval. Ale demokratické zřízení tehdy ukázalo svou sílu a vlnu svobodně se projevujícího národa naprosto demokraticky umlčelo obušky.

Bylo ráno dne č. 14846, Jožo Kokotár vstal z postele a šel nahý k oknu, aby se podíval, jak začíná nový den. Absolutní nádhera. S velkou úlevou provedl činnost, kterou ze záhadných důvodů všichni, kteří popisují denní rutinu, opomíjí. Pak si vyčistil zuby, učesal si své hnědé kadeřavé vlasy, oblékl se, k jídlu si dal rohlík s koňským salámem. Zatímco s naprostým zadostiučiněním přežvykoval sousto, uvažoval, co by tak mohlo být pravdy na tom, že koňské maso způsobuje návaly citlivosti. Za pár minut už vycházel do tradičně krásného, teplého květnového jitra.

K tomu světlejšímu místu na hlavě přišel už dávno, ještě před revolucí a následnou živelnou a dobrovolnou asimilací romské menšiny. Ano, tehdy to mělo cenu, bylo správné, že se za ně intelektuálové Česka postavili. Byť to proti masám demonstrujících muselo být se zbraní v ruce. Od té doby se naprosto změnil, přestal přepadat v noci lidi, jizvu s odporným obrázkem si nechal z čela odstranit plastickým chirurgem, výsledek byl díky pokročilým metodám téměř dokonalý. Jeho nový Gatling ho příjemně ujišťoval v tom, že dnes je opravdu ukázkový den. Ani nedošel na centrálu a už se mu podařilo z Dělníků dostat slušných pár set Eur. Vzpomínal si na svou minulost, na to, jak jimi, cikány, všichni opovrhovali, sestěhovávali je do ghett a pořádali proti nim trestné výpravy. To všechno se změnilo, dnes si jich lid váží stejně jako všech ostatních bílých mafiánů. Vzpomínal na tu noc, na rysy toho muže, který mu sebral nůž...

Ten samý nůž za opaskem kolemjdoucího ho překvapil. Zamířil na něj kvérem. "Otočte se a ukažte obličej, občane!" Muž se pomalu otočil. Byl to on. Jožo chvíli váhal, co udělá. A rozhodl se, že se zachová stejně, jako tehdy za revoluce, že mu ukáže, že rasová diskriminace prostě tolerována nebude. S rozběhem a hrdelním výkřikem, za který by se nestyděl ani zpěvák z Cult Of Luna, ho vši silou udeřil do tváře.

Antimonovo tělo chvíli letělo vzad a poté s tupým úderem narazilo do cihlové zdi. "Myslím si, že násilím se nic nevyřeší, vy xenofobní pomatenče! Já zaujímám postoj HUMANISTY, víte, pane?", řval jeho rómský spoluobčan v obleku se samopalem v ruce. V tom okamžiku mu proběhl hlavou celý jeho dosavadní život. Sesul se k zemi, zády se opíral o zeď baráku místní knihovny. Tak takhle tedy končí národní socialismus. Bylo to krásné. Byl až moc připosraný, než aby někdy šel do přímého boje s policisty, a svou hadovitostí se vykroutil z obvinění v okamžiku, kdy zbývalo odsoudit k smrti ty, kteří nezahynuli přímo v pouličních bojích. A najednou cítil, že takhle to má být, že evropská bílá rasa je v koncích, že nemá cenu udržovat tuto vznešenou myšlenku dále při životě, za cenu naprostého utajení a pokrytectví. Teď přišel čas cikánů a míšenců. Zde je naše zem, čiňte, jak uznáte za vhodné. Dobře se starejte o naši krajinu. Ale je třeba bojovat až do úplného konce, ukončit éru bílé rasy se ctí.

Vstal, oprášil se a podíval se humanistovi do tváře. "Ty černá svině, zrádče rasy. Heil Hitler!!!" Vymrštil svou pravici tak rychle, že tvář humanisty, šokovaná tím, co už několik let neslyšel, sebou ani nestihla zděšeně cuknout. Naprosto dokonale vyfiknutým zahajlováním srazil cikána k zemi, serval z něho zbraň. Zaštěkala střelba. Zaklapaly kroky. Pak více kroků. Znovu se ozvala střelba, tentokrát ovšem ze zbraní všudypřítomné policie, posílené již od revoluce romskými dobrovolníky a aktivisty. A tímto hrdinským činem národní socialismus nadobro zmizel z tváře země.

---