Ech, mám to pech, že žiju na Zemi a ne na Marsu

"Hele mladej, my žijeme každej někde jinde“, zařvala na mne bytná po ránu.
„Vidíte, madam, a já si celou dobu myslel, že oba dva žijeme na Zemi.“
„Tak to sice jo, ale každej někde jinde.“
„A co s tím teda uděláme?“
„No vy my zaplatíte činži na dva měsíce dopředu a nebo se odsaď  vystěhujete.  A hned.“
„Jak prosté…“
„Taky si myslím.“
„Víte, madam, až já se znovu narodím, budu chtít mít obě ruce zdravý, abych mohl dělat a vydělávat na hladový týhle Země, abych jim moh´dopřát, zaplatit jim operace a léky, na který nejsou ve státní pokladně peníze a abych jim moh koupit žrádla plný lednice, do stropu vyrovnaný bedny plný kořalky a vína a hader a botů plný skříně, aby se nemuseli každej den starat, co na sebe a bydlení jako na zámku a do gáraže ty nejlepší fára. A tím by to určitě nekončilo, protože všechno něco stojí, ale já to koupím každýmu, kdo si o to řekne!"
???
"Myslíte, že na to nebudu mít?  Ale budu! Protože já budu nebesky bohatej, co nebesky, přímo nadpozemsky, protože se narodím na Marsu a tam, ve stavu beztíže, budu prkotinami pozemskýho života naprosto nedotčenej!!
Jo, abych nezapomněl, tady máte klíče a chtěl jsem vás ještě požádat o laskavost. Zítra mi má přijít pošta, tak bych si ji ještě rád vyzved´, víte čekám, že my konečně někdo odpoví na můj inzerát: zaměstnáte osamělého muže středního věku, plně invalidního, bez nároku na pečovatelku?"
"Spadněte na Zem, ještě pořád tady žijete!"

---