Umíte se ztratit doma?

Umíte se ztratit doma?

      Byl pěkný jarní podvečer, den jako stvoření pro návštěvu  přírody, která se právě oblékala do různých odstínu zelené barvy.

      „Kam jdete mami? Jdeme se podívat na fotbal, pak půjdeme s tetou Janou do campu. Chceš jít taky?“ Samozřejmě to byla pro mně zbytečná otázka, ale nechtěl jsem mamku odseknout.

„Ne, jdu s markem ven, už to mám domluvené, asi půjdeme jezdit na kole.“

„No dobře, do tmy buď doma jasný?“ Otráveným pohledem sem se na ni podíval.

„Jo, jasný! A vy přijdete v kolik?“

„No uvidíme, kdybychom nebyli doma, tak klíče budou u babičky.“

„Jo, dobře tak já jdu, čau!“

Vylezl jsem ven „a co teď budu dělat?“ Ptal jsem se sám sebe.

„No tak vezmu to kolo projedu se a pokud nikoho nepotkám jdu domů, doma nikdo nebude tak zapařím na počítači. Jo dobrý nápad!“ Sedl jsem na kolo a ještě se ohlédl po přilbě.

„Ne, přece nebudu teď jezdit s přilbou!“ Podíval jsem se jestli se nikdo nedívá z okna a přilbu jsem schoval do kůlny. Mohl jsem vyrazit.

„Čau Michale! Co ty tu?“

„Čest Lukáši, jen tak bloudím na kole po ulicích. A co ty?“ Zeptal se mě.

„Jo tak to jsme dva. Jedem někam? Třeba do parku, pokecáme. Stejně jedu za chvíli domů.“

„Tak dobře.“

Projedeme malými uličkami. A už sedíme na počmáraných lavičkách v parku. Ještě prohodíme obligátní otázky, jak je a co nového ve škole.

„No nic, já už pojedu domů. Stejně by jsme se tu sekali.“ Řekl jsem celkem otráveně.

„Tak já tě ještě pojedu doprovodit.“ Nabídl se Michal. „Stejně nevím co mám dělat.“

Nasedli jsme na kola a jeli z kopce až k nám pře dům. Ještě si sjedu schody a už jsem u branky.

Ještě jsem hodil hlavou a zvolal jsem na něho.

„Tak čus, budeš zítra jezdit?“

„Jo jasný, jsem na kole každý den. Buď se stavím, nebo se někde potkáme. Čus!“

Dodnes nevím jak to, ale ten den jsem si uklidil kolo do kůlny, což u mě nebylo vůbec normální. Sáhnu po klice, samozřejmě je zamčeno.

„Co teď?“ Řeknu si. „Klíče jsou u babičky, a tam se mi už nechce. No co, půjdu sklepem.“

Protáhl jsem se sklepním oknem, otevřel staré, rozvrzané dveře a vyšel po schodech nahoru.

Uklidil sem si boty, vzal něco na jídlo.

„A co teď? No půjdu na ten počítač.“ Sedl jsem si spokojeně k počítači, který byl u sestry v pokoji a pokoj byl v patře, vedle půdy.

„Táák co si teď zapneme? No jasný GTA“ Klikl jsem na ikonu. Pořád jsem se nemohl odpoutat od hry, v tu chvíli jsem nic nepotřeboval. Asi po hodině jsem slyšel hlasy dole v přízemí. Byl sem si jist že to jsou rodiče. Tak jsem se zase vcítil do role muže černé pleti, kterému patří celé město. Podíval jsem se na hodiny, další hodina a půl zamnou. Hlasy sem dlouho neslyšel, moc mě to neudivilo. Myslel jsem si že všichni šli k babičce. Uběhlo asi 15 minut a slyším kroky někoho, kdo se blíží po schodech nahoru. Otevřeli se dveře a ten někdo byla moje sestra, měla mobil u ucha a říkala.

„On je fakt tady! Jo, čau.“ Nechápavě jsem na ni zíral. A najednou zvýšila hlas a říkala.

„Lukane co tu děláš?!“ Nic sem neříkal, jen sem se na ni podíval udiveným a ignoratívním pohledem. Po chvilce opět spustila

„Víš o tom že tě naši hledají po celém Budišově?“ Teď mi teprve došlo co se asi stalo. Po té jsme sešli dolů a ona mi zhruba řekla co se stalo. Už nevím co to přesně bylo, jediné co jsem si zapamatoval bylo „však počkej jak dostaneš od mamky!“ V tu chvíli jsem se zarazil, protože jsem vlastně nic neudělal. Slyším přijíždět auto. Jsou tu naši, první se ve dveřích objevila mamka s červenýma očima. Potom i taťka s úsměvem. V tu chvíli jsem si byl jist že mi nic neudělají, proč by taky měli. Po dlouhém vítání, vypadalo to jako bych byl někde pryč 14 dní, jsme si sedli a mamka mi konečně srozumitelně řekla, co se vlastně stalo. Nakonec jsem zjistil že mě hledali všichni dobří známí, pár kamarádů a samozřejmě policie. Samozřejmě uznali že vše byla jejich chyba, ještě aby ne. Jít hledat někoho ven, a nepodívat se doma, to je v celku zarážející. Tak jsem prožil ztracení ve vlastním domě.