Milování v divadle

Nenuť mě si to uvědomit, úsyslně vkládat slova do tvých „snů“,

a v tenkém srdci pavučiny modlit se, věřit zázrakům.

Nechtěj vědět, co to bolí, (kvůli mě, že krvácíš?)

a bezcílně bloumat po okolí, doufat, že se navrátíš.

Řekla jsi, že chceš moje oči, že ve tmě máš sama strach,

a že pokud se „přece točí“, chceš znát svůj osud z hvězdných drah.

Nenuť mě říct ta slova stesku, nahlas ty slzy vyslovit,

a potom za tmy, bez potlesku, můj dech (mě!) krutě ulovit.

Nechtěj, abych přišla zase, slíbala z kůže Luny svit,

a potom zase proklela se ve snaze oheň uchopit.

Řekla jsi, ač v dlani máš mou duši, že zase sama chceš jít dál,

a že i přes vše, co se sluší, je život jenom karneval.