Úklid

UPOZORNĚNÍ: V díle se vyskytují místy vulgární či erotická slova, neskrývaný kanibalismus a nekrofilní hrátky!

    „No a co s ní uděláme teď?“ zeptal jsem se nervózně, když jsem viděl (a hlavně cítil) týden staré tělo Vojtovy bývalé. Neudržel nervy na uzdě, když mu dala kopačky, tak ji jednoduše zabil a schoval v kůlně. A já blbec mu samozřejmě s úklidem pomáhal.
    Vojta se začal smát, načež chraplavým hlasem odpověděl: „Teď ji sežereme a znásilníme, po tom týdnu se bude nádherně rozplývat na jazyku a na žaludu.“
    Obdivoval jsem Vojtův i v těch nejvypjatějších situacích neutuchající smysl pro humor. Smích mě ale přešel, když začal mrtvole ohlodávat prsty a pomalu si rozepínat poklopec.
    „Nepřidáš se? Je fakt skvělá!“ pobízel mě netrpělivě Vojta, zatímco já hledal kapesník na utření trocha žaludečních šťáv, které mi při pohledu na kámoše „hrajícího“ si s mrtvým tělem nedopatřením vlétly do pusy.
    Po chvilce ožužlávání zápěstí mrtvoly (prsty už Vojta stačil ohlodat až na kost) si můj kamarád sundal kalhoty a bez jakýchkoliv servítek ho do ležícího těla nacpal až po kořen.
    „To… myslíš vážně?“ řekl jsem možná víc nervózně, než jsem měl.
    „Prosím tě, čeho se bojíš? Že otěhotní, nebo co?“
    Chtěl jsem cosi odpovědět, ale pak jsem se na to vykašlal. Beztak by mě slastí hýkající Vojta ani neslyšel, natož vnímal. Po chvilce mohutně vydechl a povolil všechny svaly, takže celou svou vahou dopadl na polorozpadlé tělo, jenž ovšem po týdnu samotky nebylo na devadesát kilo živé váhy stavěné. Naštěstí jen popraskalo pár kostí a vyteklo něco hnisu.
    „Boží!“ zahýkal Vojta. „A ty si teď taky trochu užiješ!“
    Než jsem stačil cokoliv namítnout, dostal jsem pěstí, až jsem úlekem slétl na zem. Nemyslete si, že jsem nějaký usmrkaný třasořitka, proti Vojtovým dvaceti rokům zkušeností z boxu se však nedá nic říct. Ležel jsem na zemi a pokoušely se o mě mrákoty, náhle mě někdo popadl za vlasy (dle skutečnosti, že v místnosti jsem byl s Vojtou sám, soudím, že to nemohl být nikdo jiný než on) a se slovy „máš rád orálek?“ dotáhl až k mrtvole. Pak už si pamatuji, jak jsem se několikrát po sobě pozvracel a následně se svýma zvratkama dusil. Pro srovnání, vykopejte na hřbitově čerstvou mrtvolu, nechte ji znásilnit kamarádem a pak ho poproste, ať vám zaboří hlavu do rozpadajícího se vlhkého klína. Přesně to, až na fakt, že jsme tělo nemuseli shánět na hřbitově, jsem totiž zažil já.
    Po pár vteřinách jsem upadl do mdlob. Mám pocit, že jsem se chvílemi probíral s halucinacemi, neboť jednu chvíli jsem neslyšel nic než šíleně hlasité mlaskání a křupání. Později jsem začal cítit neuvěřitelnou bolest v nohách a pak pravidelné rány do mého již tak potlučeného těla. Nakonec mi připadalo, jako bych slyšel zvuk násilím přelomené dřevěné desky a hulákání nikoliv nepočetné skupinky lidí.
    Probral jsem se ve sterilně bílém pokoji. V nemocničním pokoji. Chtěl jsem vstát, abych zjistil něco více o mé situaci, bohužel jsem po pár marných pokusech zjistil, že vůbec nemám jak vstát. Nyní mi došlo, co to bylo za mlaskavé zvuky. Ten bastard! Snažil jsem se uklidnit a přemýšlet, co dalšího se mi v bezvědomí zdálo. Praskot dřeva a hlasy jsou jasné, to musel být policejní zátah. Teď by mě akorát zajímalo, co měly znamenat ty rány, jež jsem s železnou pravidelností pociťoval. Ale úplně nejraději – ačkoliv přiznávám, že odpověď možná ani nechci znát - bych věděl, proč mě ksakru tak strašně bolí prdel…

---