K prvému polibku vracel si čas

Léky na bolest a alkohol kolují tělem.

Býval králem, ale teď už mu zbylo pouze křeslo nahrazujíc trůn, smutek, zoufalství a vztek.

Smutný býval často, zoufalství přišlo znenadání a prostoupilo celou myslí.

Vztek jako je tento ale cítil poprvé.

Zlobil se totiž na sebe a to se dříve nestávalo.

Vždit byl král!

Ke stropu potemnělé místnosti stoupal kouř cigaret, zde se rozprostíral, chladl a zahaloval místnost modrým oparem, který zpomaloval čas.

Čas se zastavil úplně, králova slza zamrzla v půli cesty, a pak už se líně hýbal jen kouř a královy myšlenky.

Přemítal o minulosti. Vracel si čas. Den po dni a když došel ke dnům, kdy se zachoval špatně, kdy byl namyšlený nebo zaslepen svou pravdou, kterou dnes již viděl jinak, opravil ho, pozměnil ho, zařídil aby se špatné věci nestaly. Napravoval minulost.

Vracel se myšlenkami hloub a hloub až do dne kdy jí poprvé spatřil.

Čas zase pomalu plynul, slza pokračovala svou pouť.

Poučen a moudřejší s ní opět všechno prožíval, minutu po minutě, hodinu po hodině, den po dni, svoji opravenou, lepší minulost. Až k prvnímu polibku.

A v tu chvíli byl štastný, věděl že tentokrát vše dopadne jinak, lépe, bez pláče, křiku a rozchodů,  že se dokázal změnit...

Slza dopadla na dlážděnou podlahu, roztříštila se a s ní i zvuk, na tisíce malých střípků a tonů.

Vydechl naposledy, s lehkým úsměvem na utrápené tváři.