Setkání

Už zhasla.

Už je v ní jen klid.

Že by už našla

ten svůj byt?

Spíš ještě ne.

Je to moc složité.

Nedožila se toho dne,

kdy budou květy rozvité…

Měla to tak moc ráda!

A nikdy nespatří to víc.

Vidím jen její záda,

pak světlo, dál už nic.

Musí totiž kráčet dál.

Slyším, jak někdo na housle hrál.

Ona ví, že se shledáme zas

a spolu uvidíme ten jas.

Teď slyším šeptat její hlas:

„Brzy, brzy, budeš zde-

dříve než nejkratší den přijde.“

A opadl poslední list,

já jsem si čím dál více jist.

Oplakali ji blízcí všichni,

ke květu smrti teď přičichni!

Černá se směje postava,

která mě k milé dostává.

Už kráčí, blíží se a mumlá.

Slunovrat přišel, je to tady.

Neposlouchám dobré rady,

neboť vím, co přijde!

Je nablízku.

Zbývá jen krok.

Záblesk kosy,

pád do rosy-

příjemné to je.

Jednoduchý odchod přišel,

slzy matky jsem uslyšel.

Však milá čeká u brány,

má lék na všechny mé rány.

Přechod spolu prožijeme,

než v jiném světě ožijeme.