Konečně stín

Konečně stín!

Už si ani nepamatovala, kdy se vydala na tuhle dlouhou cestu. Snad proto, že v posledních dnech k ní slunce vysílalo ostré šípy svých zlatých střel od samého rozbřesku až do soumraku.

Byla k smrti unavená.

Nebe mělo stejnou barvu jako kýčovité pohlednice, které jí posílal ze svých cest do exotických zemí. Tenkrát mu ten blankyt záviděla. Dnes by si přála vidět na obloze mraky.

Dnes je vůbec všechno jinak....

Přivřela oči, aby je uchránila od té oslepující záře a pak zahlédla, jak kdosi přichází po stejné cestě, po jaké před chvílí přišla ona. Byl zahalený do černého pláště, který mu splýval až ke kotníkům a kápě mu padala hluboko do očí. Pevným a jistým krokem se k ní pomalu přibližoval. Neviděla mu do tváře, přesto měla pocit, že ho zná.

"Kdo jsi?" chtěla se zeptat, ale rty se jen neslyšně pohybovaly a zhrdla jí nevyšla ani hláska.

"Jsem ten nejspravedlivější na světě." odpověděl.

"Zastav se a dovol mi, ať se ti podívám do očí. Pak si určitě vzpomenu, kde jsem tě už potkala."

"Já tě přece znám!" chtěla vykřiknout...

Tok jejích myšlenek však zastavil jeho hlas: "Já přece každého provázím - už od počátku věků. Všichni mě znají."

"Často jsem slyšel tohle přání."

"Zastav se!" říkali již mnozí.

"Opravdu si to přeješ?"

"Opravdu chceš, abych se zastavil?"

"Ano." odpovědělo její unavené srdce.

Pomalu odkryl svoji tvář. Pohlédla mu do očí. Užasle se do nich zahleděla.

...A PAK SE ČAS ZASTAVIL....