Kumbál

„Ahoj Jardo. To já jsem ti rozflákal hlavu, jestli si to nepamatuješ.“ Žlutoběloba pokoje, pach desinfikovaných dlaždiček, tiché šustění dechu. Na posteli leží pacient, hlavu zafačovanou jak v černobílé grotesce. Jen oči koukají z obvazů, ční opuchlá ústa a do nich vražená dýchací hadička. A vprostřed obličeje rudá mokvavá skvrna - rozdrcený nos mu chvílemi ještě krvácí. Návštěva si přehodí černý kabát přes opěradlo židle a usedá na ni. Pacientova ruka se hrabe zákruty prostěradla a hledá tlačítko pro přivolání sestry. Dechové šustění se zrychluje. Po polámané plazící se dlani ho ale praští srolované noviny. „Jedeš, šmátrale,“ zasměje se návštěva, pacient bolestí kňučí a lapá po dechu.

„Sestra mi povídala, že si pravděpodobně hodně věcí zapomněl. Teda řeknu ti, ty seš nezmar, Jarouši.“ Návštěva se k pacientovi víc nakloní, ten se marně snaží oddálit a valí zoufale oči. „Právě proto jsem přišel.“ Mohl by mu znovu otevřít zafačované rány rolí novin? Nebo mu ji vrazit do úst? Snad by i stačilo vytáhnout tu hadičku… „Ale ne abych tě dodělal, ty blbečku. To už není nutný. Rozhodně zatím není. Jen ti to chci všechno připomenout. Chci, abys naprosto přesně věděl, proč jsem ti to provedl.“

Návštěva si z kapsy kabátu vytáhne notýsek a krátce jím prolistuje. „Kdy to vůbec všechno začalo? Když ses rozvedl a soud synka přiklepl tobě, i když ho tvoje stará moc chtěla? Aspoň v něčem si nad ní vyhrál, ale ona zas měla novýho chlapa. Jak si mi to tenkrát povídal? Že ti nikdo v životě ještě tolik nerozprcal city? Ale ne, to vlastně nebyl úplnej začátek. Vzpomínám, když jsme si eště honili kačery po dvoře, víš co, sladkej začátek puberty. A ty naše malý dětský filosofie, který jsme si vymejšleli nad krabicákem Sklepmistra. Ty kecy o přirozenosti násilí a ponižování. Každý dítě někdy mučilo kočku, slepici, nebo aspoň malou rybku. Každej kluk přemejšlel o tom, co by se asi stalo, kdyby v noci svýho fotra sekl nožem do ksichtu. Je to tak, nemyslíš? A my jsme šli dál, dedukovali jsme, jak přirozeně školní šikana posiluje lidskej charakter, jak učí lidi vypořádat se se společností, nebo prostě láme od kmenu shnilý větve, co to nedokážou. Ale na to si všechno musíš snad pamatovat, ne? Nemůžeš aspoň mrkat víčkama jako ten páprda v Hraběti Monte Christo? Jdi se vysrat s tímhle svým ustrašeným pohledem podřezávanýho beránka. Ale jestli ses fakt ukonejšil zapomněním, máš proč se bát vzpomenout si, cos dělal. Co jsme oba dělali. Zpět k příběhu. Nikdy bych nevěřil, že budeš chtít ještě ty naše teorie uvést do praxe. Ale jednou si mě pozval k sobě na chatu a všechno mi to vyložil. Nazval si to: Hledání lidského dna.“

Pacientův přítel krátce koukne do notýsku. „Povídals, že tvůj devítiletý syn, je naprosto dokonalý pro ten experiment. Bezbranný a čistý, ale už dost starý, aby si do důsledků uvědomoval, co se s ním bude dít. Nejdřív jsme ho ale museli dostat zcela do svý moci, jeho matka měla jednou za dva týdny povolené návštěvy. Tak jsem přišel s tím plánem stejně moudrým jako mrdlým.“

Přítel se zasměje. „Odvezli jsme kluka ke mně domů a pak nahlásili, že je pohřešovanej. Celý dva týdny jsme jezdili po okolí a dělali, že ho hledáme spolu s fízlama. Tvoje bejvalka byla šílená, zdrcená. Obviňovala tě a řvala na tebe. Ale ani na chvíli ji nenapadlo, že si klukovi něco udělal právě ty. Ten plán byl fakt dokonalej. A po měsíci pátrání skončilo.“ Přítel louskne prsty nad pacientovou tváří.

„Odvezli jsme ho zpátky k tobě na chatu dál od všeho. Zavřel si ho do kumbálu na haraburdí, metr a půl na šedesát čísel prostoru. Tam spal, jedl, chcal. Ven si ho pouštěl  jen na… experimenty si tomu opravdu říkal. To seš celej ty, to je ten tvůj slovník. Co si mi taky jednou doslova pověděl, že vrcholem toho celýho hmm projektu bude, až se na tvůj povel kluk posere do kalhot.“

Klečel před křovím mopů. Neodvažoval se vzhlédnout, kam až jejich kmeny sahají, bál se že už tam vůbec není žádný strop a ani střecha ani obloha. A možná něco ze shora ho pozoruje. Aby to nezjistil koukal se pořád při podlaze na modrobílé kořínky mopů, které se po ní plazily. A některé jistě vedou až hluboko pod zem, kde cucaj šťávu z mrtvolek krtků a žížal. Krátce se nadechl ústy a zase držel. Bál se dýchat moc, v jednom filmu s ponorkou, co kdysi viděl, byli dva námořníci zavření v malé místnůstce, až se tam udusili. Na jak dlouho mu v kumbálu může vydržet vzduch? A jak vůbec dlouho už… ne. Nesměl na to myslet. Nosem se vůbec bál dýchat, kumbál smrděl jak hajzlíky na zastávce. Nešlo si na to zvyknout. Přikrčil se ještě víc, až se bradou dotýkal země. Skrze křoví viděl máminy starý kozačky. Jen jednu… kozačku. Šinula se tam… schovávala. Na co čeká? Proč mu neukáže kudy se stínem lesa mopů dostat pryč? Takhle by její kozačky vypadaly, i kdyby je měla na noze. Kdyby byl takhle skrčený a ona přicházela. Díval by se pořád na kozačky, než by ho objala. Pak by víčka zavřel. Ale takhle se bál připlazit se blíž k té kozačce. Bál se že v ní mámina noha bude. Ale jen kousek po kotník. Kozačka se odšourala do stínu. Prudce se otočil, světlo nad prahem dveří ubývalo, jakoby ho někdo po nitkách vytrhával. Znamená to, že sluníčko už zašlo za lípu? „Nebo už de,“ šeptl pro sebe.

„Ororo…“ 

Stiskl pevně víčka a škubl sebou dozadu. Nahé prsty nohou se mu zapletly do slizkých kořínků mopu. Plazily se mu po celém lýtku a škrtily ho. Snažily se ho stáhnout sebou dolů. Mrtvý krtek zběsile rozevřel tlamičku, až mu vystříkla hnijící očka. Vyškubl chodidlo ze zajetí. Zdušeně kvíkl a smýkl sebou do kouta, kde se praštil o stěnu šatníku a vylil kýbl. Všechno to z něj teklo a smrdělo ještě víc.

„Ororo,“ ozval se znovu. „Strč ke mně prstíky… tady! Tady nad prahem… ororo…. Mám vanilkové rohlíčky. Máš je rád… vanilkové rohlíčky, ne? Máš na ně chuť? Kousneš, oooororo, to si kousneš. A já si kousnu! Utrhnu ti prsty, sežvýkám je a najíme se oba.“ Teď si zarýval zoubky do dlaně. Co kdyby si svůj malíček ukousl sám? Jestli o něj má přijít líp sám, ne? „Ororo! Tak si vezmu, co máš v břichu. Namotám to svým čertovským ocasem, cítíš?“ A skutečně, celý se osypal husí kůží, jak se mu něco chlupatého svíjelo po zádech. Jako obrovitánský pavouk v tom hororu. „Strčím ti ocas do pusy,“ funěl čert na dveřmi dál. Ne, nesmí se kouknout, nesmí se přesvědčit, jestli je už čert uvnitř. Je to jako s těmi kozačkami… když se přesvědčí… už nebude naděje. „Do krku a do břicha, tam všechno namotám a vyrvu ti to pusou ven! Ororo!“

„Někdy si mu to dělal ob den, někdy dvakrát denně. Říkal si, že v tom nesmí bejt žádnej systém, aby se kluk neustále bál, kdy to znovu přijde.“

Přítel mluvil monotónně a díval se přitom k oknu. „Prý že tě to vůbec nevzrušoval a někdy si před tím musel brát i viagru. Popravdě tohle jsem ti od začátku moc nevěřil. Známe se nějakej pátek. Vzpomínám si, jak jsem viděl přes tepláky, že ti stál, když jsme eště jako haranti stříleli vzduchovkou do tý zmrzačený kočky. A hlavně, vyprávěl si mi, jak si představuješ svojí sestřenku  svázanou. Myslím, že tě dycky přitahovala ta moc, kterou si nad klukem měl. Nebo tě přinejmenším rajcovalo, jak tím potažmo ubližuješ svý bejvalce. Samozřejmě tohle nebylo to jediný. Nadával si mu, jak nejsprostějc to šlo, mlátil ho, típal si mu o tělo pro zábavu sirky. Nůžtičkama na nehty si pravidelně rozstříhával kůži mezi jeho prstama. Krmil si ho do misky pro psa. Chovej se k němu jako k ničemu a uvěří, že je ničím. Tvá slova. A další a další, měl si na to docela fantazii. Jednou, když tě ještě pokládal za otce, si ti postěžoval, že je mu v kumbálu na zemi zima. Vlítnul si tam, zabalil ho do duchny, div se neudusil a pak si do něj mlátil násadou koštěte a řval, zahřej se, zahřej se. Ježíš, to je ten tvůj suchej smysl pro humor.“ Ušklíbne se přítel a dlaní si protře čelo.

„Cože?“ naklonil se nad pacienta. Ten chroptěl, tekly mu sliny a rána, kde mýval nos, se zvlhčila novou krví a hnisem. „Ty eště dokážeš brečet?“ Přítel mu špičkou malíčku vytřel slzu z oka a přičichl k ní. „Popravdě ti řeknu, že jsem často pochyboval, že vůbec nějaký emoce máš. Přitahovalo mě to a děsilo na tobě. Kurva proč jsem s tebou do toho vlastně kdy šel? Nojo, možná právě proto. Jasně, ten můj zájem kam až se dá dojít, kam až může člověk klesnout. Ale i obdiv k tobě. Vo to víc si mě pak nasral hochu. No ale pro upřesnění mojí role v tom všem. Samozřejmě, jako pediatr jsem měl schopnosti kluka léčit a udržovat v provozuschopným stavu. I když jsem se často divil, co všechno dětský tělíčko vydrží. Ale pak můj druhej úkol. Byl jsem na něj hodný, mluvil s ním, hladil ho. Několikrát jsem předstíral, že ho před tebou ochraňuju a dával mu naději, že ho odvedu pryč. Stal jsem se jeho laskavým Kristem. O to víc destruktivní pro jeho charakter to mělo pak být.“

 „Nespal jsem tři noci předtím, než jsem to měl udělat. Jako normálně jsem si pro něj došel na prohlídku. Nevšímal si žádný změny a sám od sebe začal žvatlat o tom, že se nebál, když jsem mu krad světlo pod prahem. Že už poznal podle kroků, že nejsem ani čert, ani ten druhej, ten horší. To myslel zřejmě tebe. Dovedl jsem ho do kuchyně a tam si na židli seděl ty. Ten jeho výraz… jak byl nejdřív zaraženej a pak se zoufale začal lísat ke mně, jak pevně mě objímal. Jednu jsem mu natáhl, až si z toho sedl na prdel. Nic jsem mu nevysvětloval, jen jsem ho začal škrtit a škubat mu vlasy. Řval jsem na něj, že je zasranej zmrd, co nemá právo žít. Hovno, který se hnusí i vlastním rodičům. A další takový sračky, už si nepamatuju. Jo, že mně samotnýmu se hnusí, že ho nenávidím. Chci ho zabít.“

Přítel si odkašle a odmlčí se. Chvíli jen zírá do novin, pak je mrští směrem ke koši. „Sesypal se z toho. Hodili jsme ho do vany s ledovou vodou. Vřískal, ale stejně jako by byl bez duše.“

„Čekáš pointu, co? Něco ti mlátí kladívkem v tý tvý polámaný hlavě. Tak věř tomu, že naší myšlenku si zradil ty. Že v mejch očích si přesně tohle mrzáctví zasloužíš. Přišlo to najednou, ne moc dlouho po týhle hnusný scénce. Trávil jsem u tebe víc času, několikrát jsem se podílel na těch tvejch,“ přítel naznačí prsty uvozovky, „experimentech. A jak jsem se tam vometal, našel jsem fotky, co sis pořídil. K čemu to, říkám si. Slíbili jsme si, že do ukončení experimentu nebudeme dělat žádný záznamy, aby nás podle toho neusvědčili. Vrtal jsem se v tom, tajně ti prolezl počítač a voalá. Několikrát si je poslal svý bejvalce, taky s anonymním dopisem, kde si popisoval, co všechno jejímu synkovi děláš a fotky to dokazovaly. Taky si jí vyhrožoval, že jestli to pustí ven, hned ho umučíš. Takže z tvý strany to bylo celý jen blbá pomsta. A eště k tomu pěkně vo hubu, zatáhl si mě do toho a teď riskoval jak svině, že náš celej báječnej plán tohle zkurví. Přiznám se, že jsem to moc nerozmýšlel, prostě jsem to neunesl. Tak jsem vzal gumovou palici a,“ koukne se do svých poznámek, „dvanáctkrát tě s ní flákl do hlavy. Našel tě v chalupě nějakej myslivec nebo co, absurdní, že se mi z toho chce smát. Neboj předtím jsem všechny stopy zahladil. A říkám opravdu všechny. Víme to jen mi dva. Jo kámo, ještě jednu věc ti řeknu. I když si to snad nikdy nemyslel vážně a pěkně to celý posral, přesto byl náš projekt úspěšnej. Jestli se někdy dokážeš postavit a budou ti moc sundat ty fáče, aniž by se ti držka rozpadla, podívej se do zrcadla. Uvidíš, že jsme ho našli. Joo… no tak to bude celý, v tvým zájmu je, abychom se už nikdy neviděli. Takže… čus,“ plácne pacienta po stehně a odejde.   

Pobíhá po celém domě. Ptá se, volá, řve. Všechny místnosti, byl na půdě, ve sklepě, koukl se i pod postel. Nic. Záchod. Rozrazí dveře. Malé horní okýnko bylo zatemněné, zhasnuto. A chlapec se choulí v rohu, jakoby se snažil vmáčknout za mísu. Chvěje se a škytavě vzlyká. Přítel k němu přistoupí. Nadechne se a neví co říct. Vjede mu prsty do jemných vlasů. „Odpusť mi to, jo? Už dost, už nebul. Jsem blbec, neměl jsem odcházet z domů, ještě na tak dlouho… ale musel jsem to skončit, chápeš? Můžeš mi to odpustit,“ zajíkne se, „celý mi to odpustit?“

„Hm,“ zamručí kluk a snaží se skrčit bradou k dlaždicím. Přítel ho obejme. „Už to fakt skončilo?“

„Fakt. Už to bude všechno dobrý.“ Pevněji ho k sobě tiskne. „Všechno dobrý.“

Aspoň prozatím.