Sněhová vločka

Noční vítr si pohrával s korunami stromů. Ptáci už dávno umlkli. Lidé spali v teploučkých příbytcích, jen jedna osoba se klepala zimou na lavičce. Vzpomínala na domov. Stále slyšela ostrá slova matky, která ji vyhnala z domu. Pořád myslela na návrat. Po týdnu už stála ve vchodových dveřích jako poslušný pejsek. Čekala namatku. Jakmile však viděla výraz její tváře, shrbila se a vrátila se zpět na lavičku. Rozplkakala se. Kolemjdoucí ji obcházeli a divili se. Živila ji jediná myšlenka - západ slunce a čevánky. Jako malá vydržela tento jev dlouho pozorovat. Začalo sněžit. Sledovala, jak se sněhové vločky rozpuštějí na jejích dlaních. Byla jí čím dál větší Zima. Po čase únavou usla. Uviděla nádhernou ženu, zářící víc než čerstvě napadnutý sníh. Dívka v duchu volala: “Maminko, maiminko, maminko!” Probudil ji vlídný hlas. “Anetko, pojď domů.” “Kdo jste?” zeptala se Aneta. “Jsem Tvá maminka. Už dlouho na Tebe čekám. Pojď, půjdeme domů.” odpověděla žena. ************************************************************************* V obchodě bylo rušno. Každý sháněl potraviny a dárky na nadcházející svátky. “Půl kila šunkového. Ještě něco, paní?” ptala se prodavačka. “Ne, to je všechno, děkuji.” V zadu v řadě se rozpovídaly staré známé. “A slyšela jste o té umrznuté bezdomovkyni?” “Ano. Je to strašné nechat někoho venku v tomhle počasí…”

---