Hodná holka

                Bylo mi deset, když na mě poprvé šáhl. Zajel mi rukou do kalhotek a říkal mi, že jsem hodná holka. Jeho dech páchl alkoholem a já z něho měla strach. Ovinul kolem mě ty své dlouhé ruce jako by to byly chapadla chobotnice. A já se cítila jako malá ztracená rybka v moři plném žraloků. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Bránila jsem se. V duši. Už tehdy jsem věděla, že to není správné, ale bála jsem se. Proto jsem neřekla ne. Jen jsem tiše seděla. Úplně tiše a se zavřenýma očima jsem myslela na jiné věci. Na hezké. Třeba na to, když jsme byli s mamkou ještě sami. Jen ona, já a má o dva roky mladší sestra. Nebo na to, jak jsem měla kočku. Respektive kocourka. Malé černé koťátko, s bílým flíčkem na čele. Dala jsem mu jméno Jarda a naučila ho chodit každé ráno k nám na mlíčko. Jenže jak Jarda rostl, byl stále zvědavější a jeho procházky se stávaly delší. Kolikrát ráno už ani nepřišel. Nakonec se jednou zatoulal úplně a já ho už nikdy neviděla.

A pak k nám domů přišel Karel, maminčin přítel a můj budoucí otčím.

 

Co si pamatuji, mamka byla vždycky sama. Z učebnic už vím, jak děti přichází na svět, tudíž jsem si jistá, že mě nepřinesl čáp, jak se mi jednu dobu snažila mamka namluvit. Mého otce jsem však nikdy nepoznala. Chlapi, co se kolem nás od malička motali, byli vždycky jenom strejdové. A někdy ani to ne. Mamka měla zvláštní práci. „Je to jedno z nejstarších řemesel“, říkávala. Dávala nás na hlídání po různých tetách a babičkách a sama se vystrojila a noc co noc vyrážela někam ven. A když se ráno vracívala, voněla pánskými vůněmi a ještě něčím. V té době jsem to však nedokázala identifikovat. To až později.

 

„Tvoje matka šlape chodník!“ zakřičel mi ve třetí třídě můj spolužák přímo do obličeje.

„Nešlape!“ oplatila jsem mu stejnou vervou, bojovně rozkročená a ručičky dané v bok. V duchu jsem se však sama sebe ptala: co to je „šlapat chodník“?

„A šlape! Říkal mi to můj tatínek a ten nelže!“ stál si za svým. A když viděl, jak na něho nechápavě hledím, začal se dokonce i smát a pošklebovat se: „Šlape a je to šlapka!“ Což samozřejmě neměl říkat. Ať už to znamenalo cokoliv, nelíbilo se mi to. Skočila jsem po něm, podobná rozzuřené tygřici bránící svoje mláďata a rozbila jsem mu nos. Za tenhle incident jsem dostala poznámku do žákovské knížky a později i vyhubováno od mamky.

 „Mami, kdo to je šlapka?“ otázala jsem se jí ten večer s široce otevřenýma očima, plna očekávání, co mi odpoví. Mamka právě koupala mladší sestru. Při dozvuku mých slov se však v půli pohybu zarazila. Otočená ke mně zády, skloněná nad sestrou, se tiše zeptala: „Proč se ptáš?“

„Kluci ve třídě se mi smáli, že šlapeš chodník,“ žalovala jsem, „že to není pravda?“

Dlouhou chvíli bylo ticho. Mamka domyla sestru, oblékla ji do noční košilky, uložila do postýlky a teprve potom, co jsem se i já zachumlala do peřin, si ke mně přisedla.

„Víš, Moniko,“ pohladila mě po vláskách, „ty a tvá sestra jste pro mě vším. A já vám chci dát jen to nejlepší. A k tomu jsou potřeba peníze. Víš, co to jsou peníze? Takový ty malý kulatý lesklý věci, za který kupuju jídlo, nebo oblečení.“ Vysvětlovala. „Ale peníze jdou sehnat velice těžko. A ještě těžší to má sama ženská s dětmi. Ale protože vás miluji, musím někdy dělat i to, co se mi nelíbí a co dělat nechci, chápeš?“ ptala se s nadějí v jejím smutném hlase. Ale já jsem nechápala. Proč by někdo musel dělat něco, co nechce? Já přece taky, když se mi nechce psát domácí úloha, tak ji nenapíšu. Nebo když mi něco nechutná, tak to nejím. Přesto jsem mamince kývla. Zdálo se mi totiž, že její oči mě prosily o souhlas, o pochopení. A když viděla, že jsem jí přikývla, jako by z ní spadla velká tíha.

„A z těch kluků, co se ti ve škole smějí, si nic nedělej. Jsou přeci hloupí.“ Usmála se na mě a odešla. Tu noc jsem nemohla spát. Dívala jsem se oknem ven na černé nebe a přemýšlela jsem o tom, proč, když je má mamka tak krásná, vysoká, štíhlá a má dlouhé žluté vlasy jako princezna, má přitom tak neuvěřitelně smutné oči a musí dělat něco, co ve skutečnosti nechce.

 

„Ode dneška tu bude bydlet s námi. Jestli chcete, můžete mu říkat tati. Pomůže nám s penězi a taky spraví záchod“ vysvětlovala nám máma a mě v duchu napadlo, že by záchod už opravdu potřeboval opravit. Někdy vůbec nesplachoval, nebo splachoval, a to pak tekla voda všude. A to bylo velice nepříjemné. Jenže Karel o opravě záchodu asi nic nevěděl. Nejčastěji sedával na pohovce před televizí a pil pivo. Se mnou a se sestrou se bavil velmi málo. Spíše nás přehlížel. Někdy jsme až cítili, že jsme na obtíž. Takže jsme se mu i my klidili z cesty. O to víc mě tedy překvapilo, když mne jeden večer zavolal, abych se s ním dívala na televizi. Mamka šla na noc zase pracovat, sestra byla zalezlá v pokojíčku, kde si hrála s panenkami a já šla zrovna na záchod. Hrozně se mi chtělo čůrat.

„Moniko!“ zakřičel na mě, když jsem procházela kolem. Polekaně jsem se zastavila. Vždycky jsem z něho měla respekt. Byl cizí a mnohem větší a někdy si mě i sestru tak divně prohlížel. Nejčastěji, když jsme se spolu koupali ve vaně. To jsem se potom snažila zakrýt osuškou.

„Co na mě tak nechápavě hledíš,“ mračil se, „pojď si sem za mnou sednout.“ poklepával rukou na místo vedle sebe na pohovce.  Váhavě jsem tedy popošla blíž a sedla si co nejdál od něho.

„Co tak daleko, kotě!“ pobaveně se smál a sám si ke mně přisedl blíž. Dopil poslední doušek piva, co měl v lahvi a spokojeně si říhl. „Snad se mě nebojíš?“ ptal se mě s úsměvem. Bojím, opakovala jsem si v duchu a nahlas řekla: „Nebojím!“  „To je dobře,“ mumlal spokojeně a položil svoji velkou ruku na mé koleno. „Jsem přece tvůj taťka, ne? No, řekni sama, že jsem tvůj taťka!“ přikazoval mi a já poslušně zopakovala: „Ano, jsi můj taťka.“ Byla jsem nesvá a vrtěla jsem se. Nelíbilo se mi, že mě drží za koleno a navíc se mi pořád chtělo strašně na záchod. „Tak je hodná holka,“ chrochtal si a rukou mi zajel z kolena na stehno. „A za to, jaká jsi poslušná, tě taťka pěkně pohladí, chceš?“ Samozřejmě, že jsem nechtěla. Nechtěla jsem s ním sedět ani na té hloupé pohovce. Jenže jsem se bála jakkoliv pohnout. Byla jsem v šoku. Bylo mi deset. Měla jsem na sobě noční košilku a pod ní kalhotky. Jeho chlupatá ruka zabloudila mezi má stehna a silou je od sebe odtlačila. Než jsem se stačila nadát, ucítila jsem jeho prsty tam. Na místě, o kterém mi mamka říkala, že je jenom moje. „To je ale horká prcinka,“ šeptal mi do ucha a prstem mi zajel pod kalhotky. Druhou rukou mě pevně chytl kolem mých ztuhlých ramínek a svůj prst zabořil hluboko do mě. Vykřikla jsem. Bolelo to a pálilo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtělo se mi brečet. A pak jsem si všimla, že ve dveřích tiše stojí sestra a pozoruje nás. Karel si jí taky všiml a v tu ránu mě pustil. Hlasitě si odkašlal a autoritativním hlasem nás poslal do postele. Úplně jsem zapomněla, že se mi chtělo na záchod. Utíkala jsem přímo do svého pokoje, div jsem nezakopla. Chtěla jsem být od něho co nejrychleji pryč.

Bohužel jsem však dlouho sama nezůstala. Když už jsem slyšela, jak sestra pravidelně oddechuje, zaskřípala klika. Dveře se pomalu otevřely a do tmy pokoje se vloudilo, jako neodbytný parazit, šedé světlo z chodby. A v něm se rýsovala mužská silueta.

„Taťka ti přišel dát pusu na dobrou noc,“ vzrušeně dýchal. Vlezl si za mnou pod peřinu a nutil mě dělat věci, ze kterých se mi dělalo špatně a které mě bolely. Stále mi u toho šeptal slova, co se mi později vracely i ve snech.

„Ty jsi ale hodná holka. Nemusíš se mě bát, já ti nechci ublížit. Vše, co udělám, se ti bude líbit, slibuji. Ale tohle všechno musí zůstat naším tajemstvím, rozumíš?“

Nechápala jsem, co se mnou dělá, ani co po mě chce. Jen jsem tušila, že to je něco špatného a zakázaného a strašně jsem se bála. A tehdy jsem si připomněla mamčiny slova, že občas člověk musí dělat i takové věci, které dělat nechce. Vždy jsem pevně zavřela oči a myšlenkami se přenesla někam hodně daleko. A to, co dělal, dělal jenom s mým tělem.

 

Holky ve škole si vykládali o tom, jaký kluk se jim líbí, od kterého dostali pusu apod. Jenže já se na žádného kluka nemohla ani podívat. Všichni se mi hnusili. Ve všech jsem viděla Karla. V důsledku toho jsem neměla ani kamarádku, které bych se mohla svěřit. Byla jsem pro ně divná. Tichá a uzavřená. Ani sestra o tom se mnou nechtěla mluvit. Co viděla, popřela a vždy, když jsem o tom začala, rychle změnila téma. A tak jsem byla sama. Se svojí černou duší, která mě táhla ke dnu. Čtrnáctiletá, hubená a dlouhovlasá.

 

Mamka mi však také neuvěřila. Poslala mě pryč, ať si prý nevymýšlím. „Nebudu se o tom s tebou už bavit!“ křičela a zároveň jí po tvářích tekly slzy. Nemohu jí to mít za zlé. Tak moc se kvůli nám snažila. Tak moc si přála, abychom měli lepší život, že prostě těžko mohla uvěřit tomu, co jsem říkala. Možná tomu věřit ani nechtěla. Nebo se zlobila sama na sebe, že se jí to celou dobu dělo pod nosem a přesto se jí nepodařilo mě uchránit. Nebo to celou dobu tušila. A já se mohla jenom ptát: Proč? Proč jsi něco neudělala? Ať tak, či onak, viděla jsem v jejích očích tak velikou bolest, že i já měla v očích slzy. A to už jsem neplakala hodně dlouho. Naposledy, když mi bylo deset.

 

 

                Seděla jsem na střeše našeho čtyřpatrového činžáku. Kolem mne se v blízkosti několika kilometrů choulily malé domečky a další baráčky naší vesnice. Po pravé straně, na vyšším kopci, stála žlutě omítnutá základní škola a na druhé straně, na dalším kopci, se majestátně tyčil kostel. A všude kolem se rozprostíraly husté lesy, louky poseté tisíce slunečnicemi, jiné zase obilím. A na modrém obzoru, v dálce, si rozverně poletovali ptáci. Mávali křídli, rozráželi vzduch a byli volní. Se zájmem jsem je pozorovala a záviděla jim. Létají si, kam se jim zachce a jistě nikdy nemuseli dělat něco proti své vůli.

Dneska při obědě, když mamka sklízela ze stolu, se ke mně zase naklonil: „Večer si za tebou přijdu lehnout do postýlky.“ Chlípně na mě zamrkal a olízl si své masité rty. Vsadila bych se, že to má sestra musela slyšet. Seděla však dál s nehybnou tváří a vidličkou si nezúčastněně házela po talíři s rýží.

Nechtěla jsem na to myslet. Svou pozornost jsem opět zaměřila na kolem létající vlaštovky. Tady na střeše bylo mé jediné místo, kam jsem mohla utéct a kde jsem mohla být sama sebou. Nemusela jsem se bát chtivých očí, ani jakoby náhodných doteků. Tady jsem mohla přemýšlet o tom, proč zrovna já? A jak moc jsem špatná a zkažená? A proč svět není prostě jiný? Tady jsem mohla být smutná nebo naopak veselá. Tady jsem se mohla smát. Mohla jsem být sama sebou a dělat si opravdu jenom to, co chci já. Odhodlaně jsem si stoupla. Několikrát se zhluboka nadechla. Srdce mi bušilo, ale ne strachem. Nejdřív jsem udělala pár malých krůčků a pak jsem se rozběhla naplno. S větrem o závod, jako ti ptáci.

A skočila jsem.