Tři orlí pera - samota

Světlovlasá dívka s koženou čelenkou ve vlasech scházela hbitým krokem do údolí. Na obratnosti jí v prudké stráni neubral ani plátený pytel, ve kterém si nesla několik věcí do své samoty. Šikovně se zapírala o kořeny starých smrků, a dlaněmi se přidržovala hrubé kůry na kmenech.. Daleko za sebou nechala bílá tee-pee vzpínající se vysoko k nebi, i hřejivý oheň zahánějící chlad i tmu. Spěchala, slunce už probleskovalo mezi stromy, a ona si stále nenašla to správné místo. Místo skryté před zraky lidí. Místo, kde hodlala strávit den i noc. Za půlhodinku dosáhla lesa na druhé straně údolí. Na rozcestí u Černého kříže se bez zaváhání vydala cestou, která směřovala stále dál od jejich tábora. Po pár krocích odbočila z písčité stezky, procházela mezi stromy, dokud nenarazila na místo, kde si bukový les podával ruku s borovicemi. Na toto setkání dohlíželo i několik starých dubů. Teď teprve přestala spěchat. Nepředpokládala, že by se v těchto místech někdo objevil, a i kdyby, byla si jistá, že o něm bude vědět dříve, než on o ní. Postavila nízký přístřešek, a vydala se na maliny. Mezitím se slunce, které ráno prosvěcovalo bukové lístky do světlezelena skrylo za mraky. Že přijde bouřka poznala dříve, než z oblohy sjel první blesk, a než první kapky zašustily v listí. Les se v tu chvíli jakoby schoulí sám do sebe, drobná zvířata se ukryjí, mouchy lítají nízko a ptákům intuitivní očekávání bouře snad vykradlo hlasy. A kdo se umí dívat, tak vidí, že se k něčemu schyluje. Pospíšila si proto s obědem. Z tenkých větviček udělala ohýnek tak malý, že nebyl vidět, a téměř ani cítit. Na dva kameny postavila ešus s vodou, a nasypala rýži. Když byla uvařená, pečlivě oheň uhasila, zalila jej vodou z potoka a přikryla vlhkým drnem. Poobědvala, a pak se vydala na obhlídku okolí. Chtěla přece vědět, kde co je. Nerada by až v noci zjistila, že za pěti borovicemi je kaliště divočáků, a za nízkým houštím mladých buků třeba hájovna. Ve skutečnosti nedaleko našla věc, která ji potěšila. Kousek od místa, kde před pár hodinami stavěla přístřešek se vyloupl mezi stromy krmelec, teď v létě prázdný, vyvýšený, přístuný po žebříku, který našla, když se vysoukala nahoru. Dlouhý akorát tak na člověka, s rovnou podlahou, široký přesně tak, aby se tam pohodlně vešla s pár věcmi, které měla s sebou. Spávala sice mnohem raději na měkkém mechu, kdy první, co ráno viděla byly koruny stromů, které se vysoko nad ní spínaly do podoby zelené klenby lesní katedrály, ale pohled na oblohu jí poradil, že má vzít zavděk tímto, zřejmě Manitouem seslaným, suchým koutem. Strhla přístřešek, do celty naházela do ní to málo k snědku, co měla, knížku a vestu z králičí kůže. Přesunula se do krmelce právě, když v větvích zašustily první kapky deště. V dáli zahřmělo. Napětí, které panovalo před prvním bleskem povolilo, a také se citelně ochladilo. Přetáhla si spacák přes nohy a začetla se do příběhu o Malém stromu. Když se začalo stmívat, a přestávala vidět na písmenka, zalezla do spacáku a zavřela oči. Spánek přišel brzy, vzduch byl po bouřce chladný a voňavý. Ráno ji vzbudilo sluníčko, které škvírou mezi prkny probleskovalo do krmelce. Nastával čas návratu, ani se jí nechtělo zpátky. Tento zážitek, ji navždycky změnil. Zůstala v lese sama se sebou, se svými myšlenkami. Vzpomínala na události, o kterých si snad už ani nepamatovala, že se staly. Teď se vynořovaly s podivuhodnými detaily. Zamýšlela se nad otázkami, které jí dřív ani nenapadly. Ověřila si, že umí být sama. Zabalila batoh, naposledy vděčně pohlédla na krmelec, který jí skýtal přístřeší a vydala se lesem na cestu. Vyrovnaná, hrdá na to, že to dokázala. V údolí pod táborem se ještě nahá vykoupala v tůni, ketrá vznikla na potoce a vešla zpátky do tábora, ostatní se kolem ní seběhli, mluvili jeden přes druhého, vyptávali se na uplynulou noc, ale jí ani nebylo do řeči, přestože byla zpátky mezi svými. Lehce se usmívala, a věděla, že tento den bude mít navždycky zapsaný v duši.