Tak nevím

                 Slunce ,Měsíc , Země.

   Tak jak to vlastně nicota vymyslela,tak tak ji to čas posvětil.Ten, nevědoucí, konečně nekonečný.On na rameni vah, ač nic nevážící, převážil Nic a byla tu hmota. Obecná tak hodně, že neidentifikovatelná.Její tváří se stala energie, mrška zlomyslná,  a od těch času v času zeje díra kudy ven vidí nicota a kam odcházejí všichni. Vymaňující se z otroctví času.A tak je Nic a Něco.A Nic je tváří nicoty a Něco je tváří času.Mnoho je tváří času a tím je prostor pro krásu a pro hrůzu a pro Vesmír a pro nás.Tak jako body něčeho, zmužněl Vesmír do krásy a hrůzy.Mnoho sluncí,mnoho hvězd,mnoho planet, ale jeden Měsíc.A jeden Rozum u všeho, co nesoudí a nechápe, neboť není naším sluhou ani otrokem.Jen je, nikomu nestranící, nikoho nesoudící a nijak nesloužící.A zahledneme-li tvář nicoty v otvoru času, alespoň naposledy, pochopíme.To poslední co pochopíme je nepřenosné.Neví to ani vítr a Vesmír a ostatní Něco.

   Dávno vznikl prostor pro Slunce, pro Zemi a pro Měsíc.A všude víc prázdna než něčeho a prázdna je víc, víc a víc.V nás, kolem nás, za námi a před námi.Slunce je zázrak něčeho v ničem a Země je jeho dcera a Měsíc je jeho syn.Všechno se rozpíná, všechno tím řídne a tím mají lidé k sobě dál.Jednou se naposledy nadechne i Slunce a dožije-li se toho lidstvo, bude to to poslední čeho se lidstvo dožije.V té době už nelaskavá Země a hořící Měsíc nebudou nic z toho co dnes ještě vidíme při chůzi po sídlišti a po životě.Nebude už ani život po životě.Modrý drahokam zvaný Země se bude možná jen zlomek vteřiny podobat ostatním planetám z Vesmíru.Zprůměrní až do neviditelnosti, ale už bez našeho svědectví.Cesty mezi planetami slibované nám vědou a spisovateli přestanou mít význam.

   Snad někde bude ve smyčce času přítomna jiná živá Země a jiný mrtvý Měsíc a na nich jiní lidé, jen jména budou jiná budou-li tam jména.Slunce bude studené a nebude už Sluncem a jen nicota snad ví, co bude až už nebude vůbec žádné Něco.A tak vítám každé ráno, to vznikající ráno a vítám v noci noc .A miluji-li Něco a smiřuji se s Ničím, pak miluji to všechno a smiřuji se se vším.Protože až spatřím nicotu ve své pravé podstatě, bude to poslední co v životě spatřím.A tak chválím zlaté Slunce, chválím naši Zemi a chválím bledý Měsíc.To jediné co mám, i když to vlastně vůbec nevlastním.Vždyť i vlastní stín mi darovalo Slunce.