Galerie Albertina, Vídeň 21.okt. 2008

Dlouho očekávaná výstava jednoho z pilířů moderního výtvarného umění.

Den D se přiblížil. Vyrazili jsme do Vídně na výstavu učitele mnoha generací výtvarníků, malíře, který za života sklidil jen nepochopení, posměch a odsudek šosácké společnosti. Měla ho za blázna. Já jsem naopak jeho genialitu a talent rozpoznal před léty poměrně jednoduše, po zhlédnutí několika kopií slavných pláten. Čerpal jsem z různých zdrojů, do rukou se mi dostaly i Kresby setříděné paní Miloslavou Neumannovou v nakladatelství Odeon. Ty také měly být základem k Vídeňské výstavě. Dalším velkým informačním zdrojem byla samozřejmě Žízeň po životě, jednak filmová, hlavně však knižní.

Galerie Albertina je nápadná budova v centru rakouské metropole, stylizovaná do podoby jakéhosi letadla...? Fronta jak na Lenina, dav nebral konce, štěstí, že jsme nemuseli dlouho čekat, chytili jsme nějakou skulinku. Po nás byla čekací lhúta nepoměrně delší. Výstavu umístili až v posledním patře, měl jsem obavy z nějaké špelůňky, kde se bude krčit pár obrázků. V hlavě jsem měl zklamání z výstavy Salvatora Dalího před léty v Ostravě v galerii Chagall, kde ukázali jednu tapisérii, šest kreseb a šlus. To ve Vídni nehrozilo, neboť rozsah a počet vystavovaných děl byl grandiozní, organizátoři hovořili o počtu 150, to odpovídalo události ne-li světového, určitě evropského významu. Tohle kolosální dílo bylo vystaveno ve vkusném a střízlivém prostředí sálů, plných teplých barev, členěné jednak kresba-malba, především však podle tvůrčích období.

Při vstupu do prvního sálu a pohledu na známé kresby jsem se neubránil dojetí, myslím, i slza se objevila. Přirovnání, že jsem si připadal jak v Jiříkově vidění je na místě, neb jsem lítal od obrazu k obrazu, kde v tu kterou chvíli bylo volno. Docela jsem litoval návštěvníky s naslouchacím zařízením, kteří šli velmi systematicky obraz od obrazu bez ohledu na svoji vůli, vedla je mašinka. V souvislosti se zmíněnou elektronikou musím poukázat na jediný, zato však kardinální, nedostatek a velké mínus výstavy kladoucí si tak vysoké ambice. Totiž komentář byl pouze v angličtině a italštině. Organizátoři přeci museli počítat s návštěvníky ze sousedních zemí, z Francie, Ruska... I ve Znojmě na hradě máme namluvený komentář třeba v japonštině.

S příchodem do dalších a dalších výstavních místností stoupala kvalita, pozdní malířova období byla mistrovská. Už tu nebyly "pouze" kresby a skicy, na stěnách visely skutečné skvosty moderní malby. Ne, že by tahle výstava disponovala Slunečnicemi nebo Jedlíky brambor, ale obdobná díla srovnatelná barevně i námětově tu k nakouknutí byla, třeba náčrtů ke zmíněným jedlíkům hned několik. A ty překrásné modrozelenožluté oblohy... barvy jsem pro jistotu vyjmenoval všechny, popsat se slovy nedají.

To tedy byla ve zkratce výstava desetiletí.