Zvíře v nás

                                                                                                Zvíře v nás

         Když Aleš právě uplynulou noc zhodnotil slovy: „Miluju, když měsíc ozařuje tvůj klín“, vytušila Zdena, že s ním není něco v pořádku. Pozorovala ho ze své strany postele, hlavu zabořenou do baculatého polštáře. „Včerejší noc bude ještě dlouho živá“, pokračoval volně. Postřehla na jeho tváři lehký dětský škleb. Nechápala, o čem mluví. Předešlou noc se nemilovali a nestalo se ani nic jiného, co by zapáchalo neobvyklostí. Nabyla dojmu, že jí muže, se kterým už tři roky sdílela jednu domácnost, přes noc někdo vyměnil. Ten výraz k němu nepatřil, zastřený hlas jakbysmet.Vypadal prostě jinak.
Zhlédl snad špatný film? Nebo dokonce přečetl knihu s poezií? „Vrrr!“ zachrčel najednou. Lekla se. Alešův nový způsob vyjadřování se Zdeně pranic nepozdával. Pro ni začal mluvit cizí řečí.Vlastně jí připomínal již dávno zašlé školní časy, konkrétně hodiny ruštiny. Vzpomněla si, jak se za této zpropadené životní éry nechtěla učit cizí jazyky, protože věděla, že je stejně nikdy nevyužije. Nakonec se vyučila prodavačkou. Práci v malém krámku s potravinami, jediné surovinové základně v jejich maloměstě, obstojně snášela. Právě teď musela vstávat a chystat se na směnu. Manželův ranní výstup jí nešel z hlavy.
Aleš ještě zůstal ležet. Každé ráno pilně čeká až do doby, kdy z kuchyně ucítí vůni smažených vajíček, jeho tradiční ranní výživy. Teprve ta je pro něj znamením, že se může zvednout z postele. Obvykle tu chvíli mezi Zdeniným budíčkem a svou snídání tráví podřimováním, někdy se dokonce pokouší vybavit, co se mu v noci zdálo. Dnes je ale všechno jinak. Pozoruje laciné tapety, zdobící strop jejich nevelké ložnice, a tajuplně se usmívá. Přece jen Zdena není tak konzervativní. Správně odhadl to neutěšené zvíře, které se v ní skrývá, když jí před třemi lety říkal své „ano“.

        „Ahoj Marti.“ Zdena vklouzla do lékárny a rázným dlouhým krokem se přiblížila k pokladně. Nervózně se rozhlédla po prázdné prodejně a přes vyhovující soukromí se naklonila přes pult, téměř až k Martinu uchu. „Máš něco na spaní?“ špitla, jakoby žádala o něco protizákonného. Marta se šibalsky usmála: „To víš, že jo, Zdeničko, pro tebe se vždycky něco najde.“ Martě bylo mírně přes padesát. Pracovala v lékárně třicet let a záliba v nejrůznějších medikamentech na ní byla jasně zřetelná. Působila nadmíru vitálně. Štíhlá, skoro bez vrásek, ráda rozebírala skvělý stav svých dlouho používaných kloubů. Marta si libovala v léčitelských experimentech, přečetla desítky amatérských i poloodborných knih typu „Uzdrav se sám“ nebo „Doktor? Ne, děkuji.“. Často zákazníky přesvědčovala o tom, že chození k lékaři je zbytečné, a pokoušela se jim nemoci diagnostikovat sama. Předepsané léky sice pacientům většinou jen zhoršovaly už tak špatný zdravotní stav, stejně k ní ale zákazníci stále chodili. Z Marty prostě sálalo cosi laskavě veselého, co je k ní přitahovalo. Nikdo se však ze zásady nezajímal o to, z čeho její lid vábící nálada pramení. „A co ty kapky, Zdeni? Dobré? Už jsi je zkoušela?“ Zdena přikývla. „Zkoušela. Ale nemám zrovna pocit, že by to nějak zabralo. Má mi to přece pomoct ke zklidnění, ne?“ ujišťovala se Zdena. Marta se hluboce zamyslela. „No, Zdeni, snad ano. Myslím, že je to něco na uklidnění, na uvolnění, snad i proti stresu.. To poznáš, až začnou působit. A jestli ti to nefunguje, musíš si tam těch kapek dát víc.“ Mrkla na Zdenu a otočila se k regálu pro meduňkový čaj. 

      Aleš zaslechl cinkání klíčů a následné bouchnutí dveří. Jen tak tak stihl schovat svou novou knihu, když už do kuchyně vstupovala Zdena. „Měla ses dnes dobře, Kuličko?“ zeptal se vlídným hlasem ženy, která bez pozdravu začala vyskládávat nákup z igelitové tašky. Kuličkou ji nazýval celkem pravidelně, to Zdeně nijak divné nepřišlo. Prý to sedělo k její roztomile plnoštíhlé postavě. Tón v jeho hlase byl však křečovitě vyumělkovaný. Navíc si dobře všimla, že se před ní něco snažil ukrýt do zásuvky. Nedávala svou rozpačitost ze situace najevo a rozhodla se, že mu odpoví zcela normálně, jakoby se nic nedělo. „Ušlo to. V obchodě dnes bylo jen pár lidí. A v poledne jsem se stavila k Martě pro nějaký čaj. A ty? Něco nového?“ „Spoustu věcí, Kuličko. Dnešek byl vskutku zajímavý, řekl bych- znamenitý den. V podstatě takový počátek, zrození..“, uchechtl se nadneseně. Nevěděla, jestli se ho má vyptávat dál, ale jelikož mu nerozuměla, zůstala raději mlčet. Pustila se do vaření zapékáných těstovin.
Aleš čekal na Zdenu v posteli. Brala si ještě nějaké kapky a zapíjela je meduňkovým čajem. Sluší ti to v té noční košilce. Je nová, že?“ Zdena jen tiše přikývla. Tu košilku měla snad po prababičce, ale to teď nechtěla řešit. Zalehla do postele, přikryla se peřinou a otočila se k Alešovi zády. „Kuličko?“ oslovil ji. „Promiň.“ hlesla a s předstíráním spánku začala v hlavě rozvíjet teorii manželské krize.
Zvonil budík. Zdena ho automaticky zaklapla, zvedla se z postele a se zíváním se odšoupala do kuchyně. Překvapilo ji, když tam uviděla sedět svého manžela. Při vstávání si nevšimla, že už vedle ní neleží. Snídaně už byla dokonale přichystaná na stole. Káva, koblihy, puding a párky s hořčicí a včerejším chlebem. Všehochuť. Možná z toho měla mít Zdena radost, za tři roky jejich manželského soužití se podobná věc nestala. Cítila se ale vyděšeně. „Kuličko, byla jsi naprosto úžasná.“usmál se jako zamilovaný puberťák, načež začal s velkými gesty deklamovat nějakou neznámou poezii. Když pak s nadšením ukončil svůj výstup, sám si zatleskal. Měla toho všeho dost. Nerozuměla tomu, co se s ním stalo. A kde sakra vzal tu strašnou báseň? Spěšně posnídala a odešla do práce.
Domů se vrátila už v jednu hodinu odpoledne. Aleš byl ještě v práci. Ve firmě se zahradními potřebami, kde vykonával funkci hlavního ekonoma, končíval až kolem páté. Zdena chystala oběd a přemýšlela o něm. Byl vždycky trochu lehkomyslný, rád poznával nové věci a odhaloval rádoby nerozluštitelná tajemství. Zdena jeho humoru nerozuměla. Dodnes nechápala, jak se dva tak rozdílní lidé- ona a on- mohli poznat. A co víc, nechápala, jak se dva tak odlišní lidé mohli vzít, jak se do sebe vůbec mohli zamilovat. Prý se protiklady přitahují. Jedině tak.
Najednou si vzpomněla, že před ní Aleš včera něco schoval do zásuvky. Odběhla od sporáku. Otevřela zásuvku. Na jejím dně ležela nějaká kniha. Vzala ji a chvíli ji převracela v ruce. Pak se odhodlala a s myšlenkou, že právě podlehla vlastní zvědavosti, si přečetla název. Na příručce stálo: „Co to znamená, když Váš partner mluví ze spaní? S námi tyto tajné kódy rozluštíte!“. Zalapala po dechu.

       Aleš už ležel v posteli. Pozoroval Zdenu. Zase se dopovala nějakýma kapkama od Marty. Dávala si jich snad třikrát více než předchozí večer. Nevěděl o tom, že by měla nějaké vážné zdravotní potíže, ale pokud jimi přesto trpěla, a ty kapky by jí je pomáhaly umírnit, budiž. Hlavně ale, ať mu ty zatracené medikamenty Zdenu nějak nezmění. Zrovna teď, když je jeho žena taková, jakou ji vždy chtěl mít, by se to hodilo nejméně.
Usmála se na něho. Funkce těch kapek jí byla konečně jasná. Netušila sice, co vše ze spaní říká, ale byla si jistá tím, že se to manželovi líbí. Zítra to musí povědět Martě. Óda na tiše vzkvétající manželství.
Všiml si, jak Zdeně zčervenaly tváře. Byla zvíře. Věděl to.Zvíře v nás

       Když Aleš právě uplynulou noc zhodnotil slovy: „Miluju, když měsíc ozařuje tvůj klín“, vytušila Zdena, že s ním není něco v pořádku. Pozorovala ho ze své strany postele, hlavu zabořenou do baculatého polštáře. „Včerejší noc bude ještě dlouho živá“, pokračoval volně. Postřehla na jeho tváři lehký dětský škleb. Nechápala, o čem mluví. Předešlou noc se nemilovali a nestalo se ani nic jiného, co by zapáchalo neobvyklostí. Nabyla dojmu, že jí muže, se kterým už tři roky sdílela jednu domácnost, přes noc někdo vyměnil. Ten výraz k němu nepatřil, zastřený hlas jakbysmet.Vypadal prostě jinak.
Zhlédl snad špatný film? Nebo dokonce přečetl knihu s poezií? „Vrrr!“ zachrčel najednou. Lekla se. Alešův nový způsob vyjadřování se Zdeně pranic nepozdával. Pro ni začal mluvit cizí řečí.Vlastně jí připomínal již dávno zašlé školní časy, konkrétně hodiny ruštiny. Vzpomněla si, jak se za této zpropadené životní éry nechtěla učit cizí jazyky, protože věděla, že je stejně nikdy nevyužije. Nakonec se vyučila prodavačkou. Práci v malém krámku s potravinami, jediné surovinové základně v jejich maloměstě, obstojně snášela. Právě teď musela vstávat a chystat se na směnu. Manželův ranní výstup jí nešel z hlavy.
Aleš ještě zůstal ležet. Každé ráno pilně čeká až do doby, kdy z kuchyně ucítí vůni smažených vajíček, jeho tradiční ranní výživy. Teprve ta je pro něj znamením, že se může zvednout z postele. Obvykle tu chvíli mezi Zdeniným budíčkem a svou snídání tráví podřimováním, někdy se dokonce pokouší vybavit, co se mu v noci zdálo. Dnes je ale všechno jinak. Pozoruje laciné tapety, zdobící strop jejich nevelké ložnice, a tajuplně se usmívá. Přece jen Zdena není tak konzervativní. Správně odhadl to neutěšené zvíře, které se v ní skrývá, když jí před třemi lety říkal své „ano“.

          „Ahoj Marti.“ Zdena vklouzla do lékárny a rázným dlouhým krokem se přiblížila k pokladně. Nervózně se rozhlédla po prázdné prodejně a přes vyhovující soukromí se naklonila přes pult, téměř až k Martinu uchu. „Máš něco na spaní?“ špitla, jakoby žádala o něco protizákonného. Marta se šibalsky usmála: „To víš, že jo, Zdeničko, pro tebe se vždycky něco najde.“ Martě bylo mírně přes padesát. Pracovala v lékárně třicet let a záliba v nejrůznějších medikamentech na ní byla jasně zřetelná. Působila nadmíru vitálně. Štíhlá, skoro bez vrásek, ráda rozebírala skvělý stav svých dlouho používaných kloubů. Marta si libovala v léčitelských experimentech, přečetla desítky amatérských i poloodborných knih typu „Uzdrav se sám“ nebo „Doktor? Ne, děkuji.“. Často zákazníky přesvědčovala o tom, že chození k lékaři je zbytečné, a pokoušela se jim nemoci diagnostikovat sama. Předepsané léky sice pacientům většinou jen zhoršovaly už tak špatný zdravotní stav, stejně k ní ale zákazníci stále chodili. Z Marty prostě sálalo cosi laskavě veselého, co je k ní přitahovalo. Nikdo se však ze zásady nezajímal o to, z čeho její lid vábící nálada pramení. „A co ty kapky, Zdeni? Dobré? Už jsi je zkoušela?“ Zdena přikývla. „Zkoušela. Ale nemám zrovna pocit, že by to nějak zabralo. Má mi to přece pomoct ke zklidnění, ne?“ ujišťovala se Zdena. Marta se hluboce zamyslela. „No, Zdeni, snad ano. Myslím, že je to něco na uklidnění, na uvolnění, snad i proti stresu.. To poznáš, až začnou působit. A jestli ti to nefunguje, musíš si tam těch kapek dát víc.“ Mrkla na Zdenu a otočila se k regálu pro meduňkový čaj.

        Aleš zaslechl cinkání klíčů a následné bouchnutí dveří. Jen tak tak stihl schovat svou novou knihu, když už do kuchyně vstupovala Zdena. „Měla ses dnes dobře, Kuličko?“ zeptal se vlídným hlasem ženy, která bez pozdravu začala vyskládávat nákup z igelitové tašky. Kuličkou ji nazýval celkem pravidelně, to Zdeně nijak divné nepřišlo. Prý to sedělo k její roztomile plnoštíhlé postavě. Tón v jeho hlase byl však křečovitě vyumělkovaný. Navíc si dobře všimla, že se před ní něco snažil ukrýt do zásuvky. Nedávala svou rozpačitost ze situace najevo a rozhodla se, že mu odpoví zcela normálně, jakoby se nic nedělo. „Ušlo to. V obchodě dnes bylo jen pár lidí. A v poledne jsem se stavila k Martě pro nějaký čaj. A ty? Něco nového?“ „Spoustu věcí, Kuličko. Dnešek byl vskutku zajímavý, řekl bych- znamenitý den. V podstatě takový počátek, zrození..“, uchechtl se nadneseně. Nevěděla, jestli se ho má vyptávat dál, ale jelikož mu nerozuměla, zůstala raději mlčet. Pustila se do vaření zapékáných těstovin.
Aleš čekal na Zdenu v posteli. Brala si ještě nějaké kapky a zapíjela je meduňkovým čajem. Sluší ti to v té noční košilce. Je nová, že?“ Zdena jen tiše přikývla. Tu košilku měla snad po prababičce, ale to teď nechtěla řešit. Zalehla do postele, přikryla se peřinou a otočila se k Alešovi zády. „Kuličko?“ oslovil ji. „Promiň.“ hlesla a s předstíráním spánku začala v hlavě rozvíjet teorii manželské krize.
Zvonil budík. Zdena ho automaticky zaklapla, zvedla se z postele a se zíváním se odšoupala do kuchyně. Překvapilo ji, když tam uviděla sedět svého manžela. Při vstávání si nevšimla, že už vedle ní neleží. Snídaně už byla dokonale přichystaná na stole. Káva, koblihy, puding a párky s hořčicí a včerejším chlebem. Všehochuť. Možná z toho měla mít Zdena radost, za tři roky jejich manželského soužití se podobná věc nestala. Cítila se ale vyděšeně. „Kuličko, byla jsi naprosto úžasná.“usmál se jako zamilovaný puberťák, načež začal s velkými gesty deklamovat nějakou neznámou poezii. Když pak s nadšením ukončil svůj výstup, sám si zatleskal. Měla toho všeho dost. Nerozuměla tomu, co se s ním stalo. A kde sakra vzal tu strašnou báseň? Spěšně posnídala a odešla do práce.
Domů se vrátila už v jednu hodinu odpoledne. Aleš byl ještě v práci. Ve firmě se zahradními potřebami, kde vykonával funkci hlavního ekonoma, končíval až kolem páté. Zdena chystala oběd a přemýšlela o něm. Byl vždycky trochu lehkomyslný, rád poznával nové věci a odhaloval rádoby nerozluštitelná tajemství. Zdena jeho humoru nerozuměla. Dodnes nechápala, jak se dva tak rozdílní lidé- ona a on- mohli poznat. A co víc, nechápala, jak se dva tak odlišní lidé mohli vzít, jak se do sebe vůbec mohli zamilovat. Prý se protiklady přitahují. Jedině tak.
Najednou si vzpomněla, že před ní Aleš včera něco schoval do zásuvky. Odběhla od sporáku. Otevřela zásuvku. Na jejím dně ležela nějaká kniha. Vzala ji a chvíli ji převracela v ruce. Pak se odhodlala a s myšlenkou, že právě podlehla vlastní zvědavosti, si přečetla název. Na příručce stálo: „Co to znamená, když Váš partner mluví ze spaní? S námi tyto tajné kódy rozluštíte!“. Zalapala po dechu.

         Aleš už ležel v posteli. Pozoroval Zdenu. Zase se dopovala nějakýma kapkama od Marty. Dávala si jich snad třikrát více než předchozí večer. Nevěděl o tom, že by měla nějaké vážné zdravotní potíže, ale pokud jimi přesto trpěla, a ty kapky by jí je pomáhaly umírnit, budiž. Hlavně ale, ať mu ty zatracené medikamenty Zdenu nějak nezmění. Zrovna teď, když je jeho žena taková, jakou ji vždy chtěl mít, by se to hodilo nejméně.
Usmála se na něho. Funkce těch kapek jí byla konečně jasná. Netušila sice, co vše ze spaní říká, ale byla si jistá tím, že se to manželovi líbí. Zítra to musí povědět Martě. Óda na tiše vzkvétající manželství.
Všiml si, jak Zdeně zčervenaly tváře. Byla zvíře. Věděl to.

  

---