O bohatství

O bohatství

Napsáno dle skutečné události

   Myšák Hryzal byl odjakživa tulák. Nikdy nevydržel na jednom místě. Celý svůj život chodil po světě a hledal dobré bydlo. Když se ohřál a najedl, sebral se a šel zas o dům dál. Zanechal po sobě několik plačících a zhrzených manželek, nespočetné množství dětí a pár naštvaných a totálně vytočených kocourů. Ještě bychom měli zmínit několik ohryzaných dveří a nemálo vyjedených a vypleněných spižíren, komor a sklepů. Jednoho sychravého podzimního dne se objevil ve chlévě, ve kterém přebývaly ovce se slepicemi. Hospodář shromažďoval zrní ve velké plechové kádi, ze které každý den nasypal několik hrstí slepicím. Hryzal předpokládal, že ve chlévě jistě již přebývají nějaké myši a pomyslel na to, že by je rád poznal. Dostal chuť na zrní, ale slepice už všechnu dnešní dávku vyzobaly. Když spatřil velkou káď, zapřemýšlel nad tím, jak by se do ní dostal. Začal šplhat nahoru, ale dost mu to klouzalo a tak stále sjížděl dolů. Asi po hodině byl velice unaven a šel si schrupnout do kouta mezi káď a dřevěnou stěnu chléva. Zahrabal se do sena a okamžitě usnul.

   Po chvíli ho probudilo jemné hvízdání a tiché chichotání. Nad Hryzalem se skláněly dvě pěkné myšky, něco si špitaly a prohlížely si spícího myšáka. Hryzal dělal, že spí, ale po očku myšky pozoroval. Jedna byla zcela úplně šedá a hubená. Bylo vidět, že je bystrá, chytrá a rychlá.  Druhá byla hnědá a baculatější, připadala mu veselá, upřímná a roztomilá. Z jejich rozhovoru pochopil, že šedá myš je Sivuška a ta hnědá Plyška. Náhle Plyška vypískla: „Jé, on nespí!“

   Hryzal otevřel jedno oko a předstíral překvapení. Poté vstal, oprášil se a pak si odkašlal: „Krásný den přeju, milé dámy! Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Hryzal.“ Plyška se zachichotala a podala mu packu: „Já jsem Plyška.“ pověděla stydlivě. „ A tohle je Sivuška.“ Sivuška se hned zvědavě optala: „Co tady děláš? Tohle je náš chlév!“

   Myšák ochotně myškám povyprávěl historky ze svých cest a vysvětlil jim, že dostal velkou chuť na zrní v kádi. „Budeš muset počkat do rána až přijde hospodář a nasype slepicím. My už jsme dnes všechno snědly,“ vysvětlila mu Plyška.

   „Copak jste se nikdy nesnažily do kádě vlézt?“ zeptal se Hryzal, kterému to nešlo na rozum. „Ale ano, pár takových odvážných před náma tady bylo, ale nedopadlo to s nimi moc dobře,“ smutně poznamenala  Sivuška. „Co tím jako myslíš???“ zeptal se Hryzal. Sivuška si povzdechla a pak přiznala, že pár myšek už takhle přišlo o život.

   „Když přišel ráno hospodář a našel myši v kádi, okamžitě je sebral a předhodil kocourovi. Žádná myš nevyvázla živá.“ Myšák se jen zasmál a pak se začal vychloubat kolik už přelstil kocourů i hospodářů. Pak začal konstruovat plán a vymýšlet, jak se snadno a rychle dostat do kádě a z kádě dříve než se ráno objeví hospodář. „Bacha!“  sykla Plyška a myši se rozutekly. Cvakl vypínač a ve chlévě se rozsvítilo světlo. Byl chladný podvečer a hospodář v teplém kabátě přišel posbírat vejce a dát ovcím trochu sena. Zrní však již nikomu nenasypal. Poté vrzla vrátka a bylo slyšet jak hospodář pečlivě zavřel  dveře na petlici. „Jdeme!“ šeptem zavolal Hryzal.

   „Co chceš dělat, ty blázne?“ zeptala se Sivuška. „To uvidíte slečny,“ zasmál se Hryzal. „Já se bojím!“ vypískla Plyška. Hryzal Plyšku objal packou kolem ramen a začal jí důležitě vysvětlovat, že když je s ním, tak se vůbec nemusí ničeho bát.

   Plán A spočíval v tom, že vylezou nahoru po trámech a do kádě seshora skočí. Plánem B bylo přesvědčit některou z ovcí, aby chvilku klidně postála u kádě a poskytla jim tak huňatý žebřík.

   Myši však o tom nechtěly ani slyšet a doporučily myšákovi, aby si do kádě vlezl sám, že ony si počkají do rána, až hospodář nasype zrní a všelijaké jiné dobroty slepicím. Myšák se nedal a snažil se myši nalákat a přesvědčit.

   „A jak se dostaneme zase ven?“ ozvala se Plyška. Hryzal se podrbal na hlavě. „To budu muset ještě vymyslet.“ Plyška mu ukázala obscénní gesto a otočila se k němu zády. Sivuška se do Hryzala pustila: „Uvažuj, blbečku. Když se ráno objeví hospodář a najde nás tam, je s náma amen.“

   „Nemusel by nás najít,“ důležitě konstatoval Hryzal. „Zahrabeme se do zrní a pokud nás se zrním nabere, vyhodí nás zase ven.“ Myškám se nápad zalíbil. Hryzalův šarm je přesvědčil. Hryzala velmi těšila vidina příjemně strávené noci se dvěma krasavicemi a spokojeně se usmíval pod vousy. „Fajn holky, tak jdeme na to!"

   Vylézt po trámech nahoru a skočit do kádě nebylo nijak složité. Plyška však byla trošku neohrabaná a ráda by zkusila variantu B.

   „Hej, ty tam!“ oslovil Hryzal nejbližší přežvykující kopec vlny. „Pojď sem.“ Ovce sklonila hlavu, aby se podívala, odkud vychází to pištění. „Co chceš?“ zeptala se líně. „Potřebujeme se dostat do kádě, prosím,“ špitla Plyška. „No dobrá.“ Ovce se postavila přímo ke kádi a dovolila Plyšce, aby si na ni vylezla a spustila se do kádě. „Díky, máš to u mě!“ zakřičel na ovci  Hryzal z výšky a brblal si pod vousy něco o tom, že ne nadarmo se říká „ poslušný jako ovce“ .Spolu se Sivuškou už vylezli nahoru a chystali se skočit. „Jupíííí!!!“ radovaly se myšky, když se setkaly v kádi a daly se do tance. Hryzal se jen spokojeně usmíval. Tu noc se v kádi skutečně děly neskutečné věci.

   Ráno nastal zmatek. Myši se honem pokoušely schovat, ale nebylo jim to nic platné. Hospodář si jich ale kupodivu vůbec nevšiml, nabral je na lopatu se zrním a vyhodil na plech slepicím. Myši se okamžitě rozutekly. Když se vzpamatovaly z počátečního šoku, daly se do hurónského smíchu. Nakonec zalezly do sena trochu se prospat po včerejším flámu. Navečer opět vlezly do kádě a hodovaly. Ani druhý den hospodář myši v kádi neobjevil. Tentokrát se mu však nepodařilo nabrat je na lopatu  a myši tak zůstaly uvězněny v kádi. Vůbec jim to však nevadilo a  nehodlaly se tím vůbec zabývat. Obě myší přítelkyně byly vděčné za Hryzalovu společnost a byly do myšáka velmi zamilované. Hryzal si dopřával přízně obou myšek, které se spolu o Hryzala svorně dělily bez sebemenšího náznaku žárlivosti. Hryzal si liboval, jaké má štěstí. Připadal si jako král. „Jsem bohatý!“ vykřikoval a vyhazoval zrní do vzduchu a sypal si ho na hlavu. Pak se všichni tři svalili na hromadu a zalykali se smíchem. K večeru Sivuška dostala žízeň a Plyšku rozbolelo z přemíry zrní bříško. Nálada klesla na bod mrazu.

   Následující den se hospodář vůbec neobjevil. Udělalo se krásné počasí a hospodyně vypustila slepice na dvůr a ovce na pastvu. Pofukoval lehký větřík a podzimní slunce se pokoušelo vysušit kaluže vody. Myši se začaly nudit a staraly se, co s nimi teď bude. Hryzal si však nestěžoval. Ležel na zádech s překříženýma nohama a spokojeně si pohvizdoval. Plyška fňukala, že ji bolí bříško.

   „Ach jo, co s námi teď bude,“ naříkala a vzdychala. „Ještě pořád si myslíš, že to byl dobrý nápad?“ zeptala se žíznivá Sivuška Hryzala.

   „Jak se dostaneme ven?“

   „Nemysli si, že jsem to nezkoušel, když jste spaly,“ ozval se myšák.  „Dejte mi čas… a… já na to přijdu,“ odpovídal přežvykující Hryzal s plnou pusou zrní.  „Mně tady nic nechybí.“ Myšák si zívl a spokojeně se protáhl. „Copak ty nemáš žízeň?“ zeptala se ho Sivuška.

   „Zatím ne. Jsem na to zvyklý.“ Plyška se marně snažila vyšplhat po kluzké plechové kádi nahoru. Nešlo to. Pokaždé sklouzla dolů a nakonec se rozplakala.

   Kolem poledne do chléva nakoukla holčička a objevila v kádi myšky. Vypískla překvapením a utíkala povědět mamince, co ve chlévě našla. Maminka se přiřítila s kocourem v náruči a strčila mu hlavu do kádě. „Podívej Macku, myšičky!“ šišlala blahosklonně na kocoura. Trojice myšek se krčila v koutě a klepala se před kocourem strachy. Dokonce i Hryzal si přestal hrát na světaznalého (a kocourůznalého) hrdinu a s obavami vyčkával, co se bude dít. Kocour si však líně odfrknul, vyprostil se paničce z náručí a důležité odkráčel z chléva ven. Hospodyně se nestačila divit. A myši si oddychly tak, že to málem odneslo střechu od chléva.

   Děvčátko utíkalo za naštvanou maminkou a volalo: „Mamííííííííííííí!!! Víš proč kocourek ty myšičky nechce?“ „No to by mě, sakra, zajímalo…“ zamumlala hospodyně a se zájmem se otočila k děvčátku, které se chystalo vypovědět svou teorii. „On totiž ví, že ty myšičky nemají kam utéct a on je radši honí než papá.“

   „Hmmm.“ řekla hospodyně. „Ale on ještě dnes nejedl. Myslela jsem, že by mohl mít hlad…a kdo má hlad, jí všechno.“

   „Ale on už papal, maminko,“ ozvala se holčička. Hospodyně tázavě pozvedla obočí. „ Já jsem mu dala šunku.“ pochlubila se holčička.   „Cože jsi mu dala?!“ „Šunku.“ „A kolik té šunky jsi mu dala?“ „No…asi tak všechnu. My jsem ji spapali spolu. A ještě jsme dali i pejskovi, maminko.“

   Hospodyni polilo horko a už se chystala dát holčice pořádně za vyučenou. „Půl kila šunky jste sežrali, to snad není možné! Kočce a psovi!?“ marně přemýšlela nad tím, kdy to mohla dcerka stihnout, ale pak si uvědomila, že se asi dobrých dvacet minut vybavovala s poštovní doručovatelkou, které nabídla sklenici vody, když chuděra celá zpocená vyšlapala na kole ten obrovský kopec. Už zvedala svrbící ruku k výplatě dcerky, když ji vyrušilo drnčení a kokrhání v kapse. „Maminko, kohoutek,“ upozornila holčička. Hospodyně vytáhla z kapsy mobil a přijala hovor. Nezapomněla si manželovi postěžovat, jakou mají nezvedenou dcerku, která nabízí šunku zvířatům. Zatímco maminka telefonovala (a holčička už ví, že to bývá vždycky na dlouho), přikradla se k chlívku a nahlédla do kádě s myšičkami.

   Myšky stály na zadních, předními tlapkami se opíraly o stěnu kádě a smutně koukaly těma svýma korálkovýma očima. Holčička vzala kousek dřeva a strčila jej do kádě tak, že jeden konec opřela o okraj kádě a vytvořila tak myškám schůdky. Pak kousek poodstoupila a čekala, co se bude dít. Za chvilku se nahoře objevila malá ouška a myška vykoukla ven, rozhlédla se a skočila dolů. A za ní druhá myška. Holčička se zaradovala. Obě myšky zmizely v díře pod podlahou. Třetí myška se stále k ničemu neměla a tak se holčička rozhodla, že klacík v kádi nechá a přijde se podívat později, jestli už myška vylezla. Náhle se do chléva přiřítila hospodyně, která už mezitím dotelefonovala a hubovala holčičku, co že to tady zase provádí za lotroviny. Holčička mezitím nenápadně vytáhla dřívko z kádě a schovala je za zády. Hospodyně nahlédla do kádě.

   „To jsem blázen, měla jsem pocit, že tam těch myší bylo víc. No nic, tatínek si s nimi poradí až se vrátí domů. Pojď, půjdeme obědvat,“ kývla na holčičku. Ještě spolu posbíraly čerstvě snesená vejce a maminka mezitím stihla dcerce udělat přednášku o tom, že myši přenášejí různé nemoci a že doufá, že na ně holčička nesahala. Holčička smutně odhodila klacík a šla s maminkou domů. Když byl konečně vzduch čistý, vylezly Plyška se Sivuškou z díry a zavolaly na Hryzala: „Proč jsi s náma nevylezl ven, ty hlupáku! Času jsi měl na to dost. Co teď budeš dělat? Slyšel jsi hospodyni? Pošle na tebe hospodáře a ten tě předhodí kocourovi!“ Obě myšky začaly rozzlobeně myšákovi nadávat. Pak se daly do pláče.

    „Nechte toho, ještě rády sem vlezete za mnou zpátky!“ ozval se myšák. „Nic mi tady nechybí. A vylezu si, kdy budu chtít!“ Myšky však byly rády, že jsou venku a přestaly s Hryzalem komunikovat. „Je to naprostý šílenec,“ konstatovala Sivuška. Plyška si poplakala, ale pak pustila Hryzala z hlavy a vypravila se s  Sivuškou napít se k potůčku a podívat se ven na pole. Večer se myšky do chléva nevrátily. Zastavily se na kus řeči u polních myší a zdržely se tam přes noc. Hryzal v noci osaměl a nakonec začal litovat, že s nimi nevylezl ven. Pořádně se najedl, zahrabal se do zrní a usnul. Zdálo se mu o tom, že je nesmírně bohatý a že se stal majitelem všech sýpek. Ze spánku vykřikoval: „Jsem bohatý! Jsem bohatý! Všechno zrní je jenom moje!“ Náhle ho probudil děsný kravál. Slepice kdákaly jak o život a ovce bečely na poplach. Venku dokonce štěkal pes. Vypadalo to, že se něco děje. Do kádě strčila hlavu liška. Myšák rozespale zamžoural a lekl se, co to má znamenat: „Co ty tady sakra děláš?!!!“

   „Chtěla jsem ti jen říct…“ ozvala se liška, „ že nejsi tak bohatý, jak se ti zdá.“  „Co tím sakra myslíš?!“ rozzlobil se myšák, nechápaje, proč ho ta liška tak prudí, jakoby nestačilo, že převrátila vzhůru nohama celý chlév.

   „Možná si myslíš, že jsi bohatý, ale já jsem bohatší než ty. Mám sice jen jídlo na dva dny, ale na rozdíl od tebe jsem volná.“ Liška popadla dvě zardoušené slepice a zmizela dírou v zadní stěně chléva rychleji než si myšák stačil uvědomit, co mu vlastně řekla. Po zbytek noci myšák seděl s hlavou v dlaních a byl velmi, velmi osamělý. Ráno přišel hospodář, vytáhl myšáka za ocas z kádě a předhodil ho kocourovi. Kocour ho pořádně prohnal a zmasakroval tlapkami. Myšákovi se však podařilo přežít a utéct. Schoval se ve chlévě do díry pod podlahou. Kocour byl chvíli na číhané a čekal, jestli myšák nevyleze. Zkoušel také šťourat do díry packami, ale k ničemu to nevedlo. Kocoura to nakonec přestalo bavit a odešel. O dvě hodiny později se vrátily Plyška se Sivuškou a objevily polomrtvého Hryzala ve svém příbytku. Obě se ho láskyplně ujaly a pečovaly o něj ve dne v noci, dokud se myšák zase nedokázal postavit na nohy. Plyška mu nosila zrní a zbytky jídla od slepic a ovcí a Sivuška nosila z potůčku ve skořápce od vlašského ořechu vodu. Zabalily ho do sena, aby neprochladl a poctivě mu lízaly jeho rány. Hryzal byl velmi vděčný za takové oddané přítelkyně. Když se uzdravil, pomýšlel na odchod. Marně ho myšky prosily a přemlouvaly, aby s nimi zůstal. Nepomohl ani ten fakt, že obě přítelkyně čekaly s Hryzalem rodinu.

   „Kam bys chodil na zimu?“ starala se Plyška. „Máš tady všechno, na co si vzpomeneš. Není ti tu s náma dobře?“ říkala mu Sivuška. Hryzal objal plačící myšky a slíbil jim, že se zastaví co nejdříve podívat se na své děti ( tak jako to sliboval už mnoha jiným před nimi ). Vyšel ven do zimy a větru. Otřásl se a schoval hlavu mezi ramena. Přemýšlel, kam teď půjde a jakým směrem se bude dál ubírat jeho život. Usmál se. „ Jsem volný! Jsem volný! Jsem volný!“

   Jestli jste si mysleli, že bohatství nám poskytuje svobodu, tak vězte, že je tomu právě naopak. Bohužel mnozí z nás na tohle přicházejí teprve tehdy, až když už je téměř příliš pozdě. Otázkou ještě zůstává, kdo je vlastně bohatý. Zda-li ten, kdo vlastní všechny sýpky světa, ten, kdo je volný jako pták anebo ten, kdo vypráví svým dětem po večerech pohádky pod peřinou usmívaje se přitom na svou milovanou ženu, která mu žehlí košile.