Snítky energie

Snítky energie plují vzduchem. Sleduji ty krásné obrazce, jež se utvářejí nad jezerem. Vzduch je vlhký a plný očekávání. Sedím tiše v loďce, kterou zakrývá menší zeleň. Jsem přikrčená, aby mě nebylo vidět, nevydávám ani hlásku.

Při myšlence na to, že bych se chtěla dotknout oněch obrazců, začnou blednout. Hned tuto myšlenku zapudím, stáhnu pomyslnou ruku a energetické výboje začnou zase zářit. Na tohle pravidlo nesmím nikdy zapomenout. Mohu se jen dívat. Nikdy se mi nepovede vytvořit takové krásné obrazce, mám to zapsáno v krvi. Pozoruji energii, zkoumám její tvary, vnímám barvy. Výsledek zapíšu na cár papíru, který musím chránit vlastním tělem. Snad ho později dostanou do ruky další generace. Aspoň v to doufám. Budou pokračovat ve svém bádání a dohadech.

Už je pozdě, musím jít. Tiše vezmu pádlo do rukou a sleduji, jak se pomalu vzdaluji oněm překrásně nebeským malbám. Doma ulehnu do čisté načechrané peřiny a s očima upřenýma do stropu, zůstanu ležet na zádech. Zase si nechám zdát ten sen, který se mi zjevuje už odmala. Stojím uprostřed louky v podvečerním ráji. Poslouchám šum stromů, zvířecí řeč a vítr si pohrává s pramínky mých vlasů. Vnímám i trávu, která se mi otírá o nohy, jako kdyby byla starý známý, který moc dobře ví, co mě trápí a chlácholivě mě uklidňuje – dodává mi odvahu.

Ze spánků mi vytrysknou barevné nitky energie, které na noční obloze odrážejí mé pocity. Zas a znova se proplétají v různých obrazcích. Okolní vzduch z ničeho nic procitne, jako kdyby spal stovky let, aniž by ho kdo rušil. Příroda čeká na další dávku energie, kterou pomocí svých pocitů vyprodukuji. Jsem schopna je ovládat podle toho, co cítím. Jejich oblé tvary, pronikavé barvy, mohu je na místě proplétat. Krásný sen. Taky ho někam zaznamenám. Jednou… až bude ta správná nálada.