Písmák Hudba čtyř ročních období aneb Orfeus
JARO
Na listy sněženek budu ti verše psát
inkoustem z ospalků mrazivého rána,
pod kabát schovám si misku s medem,
Miláček kadence
Miláček kadence
mě strhl do svého rachotu,
až slzy lítaly s hlasitým "svist".
Trhala jsem se,
Až ledy rozsvítí svá ústa...
Až ledy rozsvítí svá ústa písní jarní,
na temeni skal budu stát a řvát,
že jako nebe tě tíhou svou k poduškám přitlačím,
z horkých žil tvých planých dnů budu sát.
Salome
Roztrousila po víčkách
sny, co zdají se jen k ránu,
přiopilá na špičkách
z vůle tančí mocipánu.
Kukačky
Já onehdy viděla ptáče,
zrovna se vracelo do prázdného hnízda,
Nemylte se, pochopilo už dávno,
že žilo v kukaččím.
Ty, co číhají v knížkách
Jsem na blondýny. Myslím tím takové ty něžné břehule, co v pohádce vždycky unese drak. V autobuse je smrad a narváno, snažím se dovést k dokonalosti klasickou polohu visíc na jedné ruce, stojíc na jedné noze. Autobus prudce zatočí a já omylem vrazím zadkem do borce rozvaleného na sedadle za mnou.
Buan-Buanova rada
Když z okapů slízli poslední kapky deště,rozkráčeli se ruku v ruce,ona srdce jak vitrína,on sledoval tanec deštníků a dveře bez oken,co zavřely se náhle s pronikavým „mlask“. Přeskočili komíny a roviny střechjen trochu zešikmenéa ptali se bručouna Buan-Buana,kudy cesta do nebe. Mudrc vytáhl z podpaží teploměr. Inu odpověděl:„Je třeba nasednout do balónua z koše sledovatjak nelibě zpívají fontány,co ze země zdály se tak zvučné,načeš se vaše sklenice naplní oblaky.
Prohýřená noc
Smála ses mámení, tomu sladkému nic,co vzalo tě z náručí jistoty a vrhlo do temnot. Svíjela ses slastným pokušením,co tahalo tě za koneček culíku,a pak tě svléklo. Jak divoké zvíře cvaklo tesáky v chmýří,kam se nekoukáa rozervalo šňůrky tvých kodexů a kalhotek. Ve víru vášně líbala ses s cizím – přece svým,za oknem cvrlikali ptáci, ti hloupí poslové dne,ale byli dávno po sezóně, protože za okny sněžilo,tys cítila, jak do tebe vniká mráz,něčí větev vábenía stvoly stvoření, co nejsou vidět,neexistují a nebudou.
Srdce z polystyrenu
Nastoupila noc
(pod záštitou dne)
a rukou sedmiprstou
(bez malíčku)
Půjdu tam... tam, kde ztratili slunce
Jmenuji se Emílie. Narodila jsem se mrtvá. Uškrcená na pupeční šňůře. Doteď mám kolem krku fialový pruh.
Balada o Persefoně
I. Podsvětí
Uprostřed sálu osvětleného jedinou skomírající pochodní na stolci z černého ledu seděl shrbený muž. Jeho tvář skrývala kápě stažená hluboko do obličeje. Dlouhé štíhlé prsty křečovitě zatínal do opěrek.
Deprese
Silná kyselina, céva, dívčí tep.
Bouře, bič, cukr, láska – rýt se nauč.
U krbu válí se city na otop,
v koutě u černé díry starý gauč.