Snová romance

Valčík. Na tanečním parketě tančilo mnoho párů. Všechny byly ale stejné. Stejně nudní, nezajímaví lidé, jako kdyby byli „vyrobeni“ podle stejné matrice. Jako kdyby Salvátor s Ester byli z úplně jiného světa. Jako kdyby sem vůbec nepatřili, ostatní je neviděli, přitom jim ale ustupovali z taneční dráhy. V čele sálu na pódiu byla kapela, složená ze stejně tuctových lidí, jako na parketě. Z hudby kterou hráli Salvátor vnímal jenom rytmus, znějící, jako když vlak poskakuje na kolejích. Nevnímal ani lidi kolem sebe, vnímal jen Ester. Její oči nedefinovatelné barvy, jako kdyby byly s jeho očima propojeny neviditelnými drátky. Nemohl se od nic odtrhnout. Vnímal také její dech, její tlukot srdce. Fialové šaty, fialové stíny, na krku ametyst. Hnědé rozpuštěné vlasy jí sahaly pod bradu. Tak obyčejná, přitom tak vyjímečná a krásná. Její oči ho očarovávali a dostávali do jakési extáze. Rytmus, do kterého tančil, jako kdyby pozvolna zpomaloval. V tom mu někdo ztěžka položil ruku na záda a celým sálem se rozlehlo: „Tak vystupujem, tohle sou už Bořilovice“.

Salvátor sebou trhnul. Už nebyl taneční parket, ani kapela a ani Ester. Jediné, co z jeho snu zůstalo byl onen rytmus hudby.

„Ani se nemusim ptát, o čem se vám zdálo“. Obézní průvodčí ve vybledlé uniformě se oplzle uchechtl a prohrábl si strniště. Z úst mu táhla směsice pachu kořalky, tabáku a černé kávy. Salvátor si vzal ruksak, zvedl se a pomalu odešel uličkou ve vagóně, ve kterém sedělo už jen několik posledních vidláků. Vlak prudce zastavil a Salvátor měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Dveře se se skřípotem otevřely a pustily ho ven. Ovzduší venku nebylo o nic lepší než ve vlaku. Odněkud sem vítr přinášel dým z pálící-se slámy. Ozval se zvuk píšťalky a průvodčí mu na rozloučenou naposledy zamával. Salvátor mu to oplatil zvednutím ruky. Dveře se zavřely a motorák se s hlasitým vrčením neseřízeného motoru dal do pohybu, a brzy se ztratil v zatáčce. Zbyl po něm jen obláček jedovatě páchnoucího naftového dýmu, vytvářející se spálenou slámou takřka nedýchatelnou směs.

Salvátor měl pocit, jako kdyby se octl na konci světa. Široko daleko bylo zarostlé, nezorané kamenité pole, kterým se jako had klikatila železnice. V dáli se v žáru slunce třepotalo městečko, do kterého měl namířeno a které už z dáli působilo odpudivě. Od zastávky ho dělila dlouhá, rovná, panelová cesta, jako nekonečná řádka čokolády. Salvátor se po ní tedy vydal k městečku nebo vesnici, kde ho možná čeká smysl života, dost možná ale taky velké zklamání. Přemýšlel o tom. Jeho vztah s Ester trval už tři roky. To je celkem slušná doba. Jenže problém je v tom, že ji nikdy neviděl. Nejen to, nemohl si být ani docela jistý, jestli nějaká Ester vůbec existuje. Scházel se s ní totiž jen ve svých snech. Zprvu je nebral vážně. Považoval je jen za obyčejné sny, které se frustrovaným mládencům kolem puberty běžně zdávají. Jenže proč se v nich objevuje pokaždé ta samá osoba? Nezdálo se mu o ní každou noc, navštěvovala ho nečekaně a jako kdyby to ani ona sama nemohla ovlivnit. Po nějaké době mu v hlavě začala růst myšlenka. Co když Ester doopravdy žije? Co když je to jeho dokonalý protějšek? Říká se, že na každého někde na světě čeká ta pravá, pravý. Ale to neznamená, že se s tím člověkem musíte potkat. Co když je právě Ester ta pravá a tímhle mu o sobě dává vědět? Co když jsou jejich sny sdílené? Čím hůře se mu s dívkami dařilo v reálném světě, tím více této myšlence propadal a tím více Ester miloval. Nakonec byl svou teorií pevně přesvědčen a věřil, že až přijde čas, setká se s ní osobně. Teď ale propadal pochybám. Co když Ester existuje jen v jeho hlavě? Co když si jí jeho mozek vytvořil, aby dokázal překonávat porážky ve skutečném světě? Většina lidí si o něm myslela, že je blázen, protože byl uzavřen sám do sebe a žil ve vlastním světě. Co když mají pravdu? Na druhou stranu ale, když existuje město, jehož jméno mu v jednom z posledních snů sdělila, město, o kterém v životě neslyšel a které by se mohlo ucházet o titul největší zapadákov světa, to už začíná dostávat reálný tvar. Do mysli se mu vloudila ale jiná obava. Co když skutečná Ester je úplně jiná než ta, se kterou se setkával ve snech? Co když si s ní vůbec nebude rozumět? Neměl radši nechat jejich vztah jen ve snech? Až ji poprvé spatří, bude jí znát stejně, jako po třech letech vztahu, nebo mu bude úplně cizí? Proud jeho myšlenek přerušil další odpudivý zápach. Byl už velmi blízko města a právě přecházel most přes potok, který zřejmě obyvatelé užívali jako kanalizaci. Hned za potokem, spíše stokou, byl hřbitov, obehnaný pobořenou cihlovou zdí. Skrz vyvrácenou bránu Salvátor viděl, že pozůstalí o své zesnulé příliš nepečují. Některé náhrobky byly vyvrácené, pobořené a celý hřbitov byl zpustlý. Po nějakých květinách nebo svíčkách ani památky. Za hřbitovem začínalo město. Nezačínalo pozvolna, od malých odlehlých domečků. Hned za oprýskanou cedulí s nápisem Bořilovice začínala městská ulice. Město proto působilo jako filmařské kulisy uprostřed louky. Domy měly špinavou oprýskanou fasádu a asfaltová silnice vypadala jak po náletu. U chodníku stálo zaparkované malé žluté auto, jehož rok výroby by se hledal asi stejně těžko, jako květiny na místním hřbitově. Auto bylo odpudivě cítit benzinem.  Pach auta přerušil závan zvětralého piva a cigaretového kouře z hospodské zahrádky na druhé straně ulice. Obézní, zarostlí a zpocení štamgasti zde hráli karty a hlasitě u toho nadávali. Salvátor se potřeboval nutně někoho zeptat, kde by našel ulici Sypanou, ve které Ester údajně bydlí. Těch pánů ale rozhodně ne. O kousek dál na schodech seděla stařena. Vedle ní na holé zemi ležela hromádka nazelenalého salámu, o který se dělila s trojnohým psem. Jedno kolečko sobě, jedno psovi. Zde se mísil smrad zkaženého salámu, s pachem nemytého psa a stařeny, která byla cítit močí. Ne, té se taky ptát nebude. Šel dál. Naproti němu se na ulici objevil asi devítiletý chlapec, který táhnul něco na dvoukoláku přikrytém zažloutlou plachtou. Vypadal celkem „normálně“. Jeho by se mohl zeptat. Ulicí se začal šířit další, ze všech nejnechutnější pach hniloby, který Salvátor nedokázal k ničemu přirovnat, ale byl mu velmi povědomý. Už byl pět kroku od chlapce když v tom pochopil, jaký náklad spočívá na dvoukoláku, co je to za puch a proč nad plachtou poletuje roj much. Bylo ale pozdě. Chlapec si ho už všimnul a věděl, že se ho chce Salvátor na něco zeptat. Bylo pozdě přecházet na druhou stranu. Když byli Salvátor a Chlapec u sebe, oba se zastavili

 „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se chlapec.

„A-ano.“ odpověděl Salvátor „potřeboval bych se dostat do ulice Sypané.“

Chlapec na něj upřel svůj pohled. „Podržte mi to“

Salvátor se zděsil, ale uchopil madla pohřebního dvoukoláku. Zadržoval dech, protože vzduch v ulici byl takřka nedýchatelný. Chlapec působil, jako kdyby odříkával naučený text, při tom ukazoval rukama.

 „To půjdete takhle přes křižovatku rovně, pak zahnete doprava , až úplně na konec a ta ulice, na kterou se napojíte je sypaná.“

„Děkuji moc“ poděkoval Salvátor, předal mu zpátky jeho vozík a pokračoval dál v cestě. Když došel na onu křižovatku, puch z dvoukoláku vystřídal zápach z převržené popelnice. Odpadky byly rozsypané po celé šířce chodníku a přehrabovaly se v nich tři zrzavé kočky s mastnou srstí. Salvátor v životě neviděl  odpornější a odpudivější kočky. Kočky sice patřily mezi jeho nejoblíbenější zvířata, ale těchto se z hlouby duše štítil. Obešel odpadky a pokračoval dále. Cestou do Sypané ulice ho už nic nepřekvapilo. Nejspíš si už zvykl na odpornost tohoto města. Je možné, že na tak žalostném místě může žít tak úžasná bytost jako Ester? Už byl v Sypané ulici a hledal její dům. Našel ho, ani nevěděl jak. Možná intuice? Proč si je tak jistý, že je to právě tento dům? Jedno jediné okno v tomto domě bylo čisté. Nejspíš to bylo jediné čisté okno v celém městě. A za ním, nejdříve se zalekl, ale pak ji poznal. Byla to ona, čekala na něj, věděla že přijde. Seděla tam za oknem a dívala se na něj těma očima, jejichž barvu nikdy nedokázal určit. Opět ho upoutaly nedokázal se od nich odtrhnou, tak jako již mnohokrát v jejich společných snech. Usmála se na něj, zvedla se a šla směrem ke vchodu. Otevřela dveře, šel jí naproti. Když byli těsně u sebe, zastavili se. Salvátor ještě chvíli koukal do jejích očí a pak a ni nevěděl jak, skončil s ní v objetí. její vůně ho omamoval stejně, jako její pohled. Ani jeden z nich nic neřekl, jen si užívali ticho. Možná na sebe nebudou muset už nikdy mluvit. Jsou jako jedna duše. Po chvíli jí vzal za ruku a odváděl pryč.

Kočky na křižovatce se nyní tiskly k sobě za popelnicí a tiše předly. Ač si to Salvátor těžko připouštěl, byly roztomilé. O kousek dál seděla stařena s chromým psem. Pes měl položenou hlavu na jejím koleni a stařena ho hladila. Štamgasti na zahrádce si nyní o něčem vesele povídali při kávě. Salvátor a Ester tím vším procházeli, jako kdyby se jich nic z toho netýkalo.  Vnímali jenom jeden druhého. Před hřbitovem stál pohřební vozík. Za zdí chlapec loptou házel hlínu do otevřeného hrobu. Na chvíli přestal a zamával jim. Potok páchnul pořád stejně. Salvátor Ester odváděl po panelové cestě pryč.