Utrpení mladého Archiméda - pokračování

„Zavolejte pozdějc, mám blbou náladu .“ „Čekej, mám bezva nápad jak ti ji zlepšit.“, ha, Martin, co mi může chtít, vždycky když mi volá, tak z toho vyleze nějaká volovina. „Čau, cos‘ prosimtě zase vymyslel ?“, skoro se bojím zeptat. „Co děláš tenhle tejden ?“ „Hmm, asi budu chodit pro změnu chvíli do školy, mám tam ňáký vyřizování, proč ?“ „Jedem na vejlet, vykašli se na školu, dyť je to jenom ústav pro nevzdělance.“ „Jakej vejlet zase, víš jak to dopadlo minule.“ „Nemůžu za to, že ses na CPZce nevyspal, ale teď bude všechno v poho, jedem do Českýho Ráje, pamatuješ tvůj oblíbenej kout.“, má pravdu, Český Ráj je moje nejoblíbenější místo. „Zbláznil ses‘ ? V tomhle počasí, akorát prší a fouká hnusnej vítr, ještě se někde zabijem‘.“ „Babský kecy, přece nevěříš rosničkám.“ „Věřim.“ „Tak nevěř, řikam ti, že to bude nádhernej slunečnej tejden. A vůbec, nebuď baba. Ve čtvrt na devět, ať seš na Hlaváku a vem mapu. Čus.“ Tohle nesnáším, teď mi nezbývá nic než tam být. Balím si příslušné vybavení a taky notes, abych mohl napsat tragikomický konec mladého podivína, který se snažil dosáhnout hvězd, ale vylezl tak vysoko, že spadl a rozbil si, s odpuštěním, hubu. Nevím, nevím, jak chce Martin zařídit, aby bylo pěkně. Cestou k Havranovi jsem měl deštník a dobře jsem udělal, lilo jako z pověstné konve. U Havrana už čekala Lucka, aspoň že byla sama. Vyslechl jsem si srdceryvné vyprávění, skoro mi jí bylo líto. Řekl jsem jí, že mám stejně jinou, což samozřejmě byla lež, alespoň jsem jí to ulehčil. Nemám rád, když se kvůli mě někdo trápí. Rozloučili jsme se „v dobrým“. Šel jsem domů a přemýšlel o tom. V duchu jsem si udělal další zářez na pažbě a pak jsem hodil celou flintu do žita. Zítřek bude snad lepší. Ráno, hnusné ráno, jak někdo může milovat rána. Zuby, sprcha, kafe, ranní zprávy. Koukám na budík, dobrý. Koukám z okna, špatný. Já toho Martina zabiji. Tomuhle říká slunečno, ach jo, kašlu na to, už na to nebudu myslet. Kdo nic nedělá nic nezkazí, ať žije nihilismus. S Martinem jsem se sešel na smluveném místě, ve smluvený čas. Cesta proběhla dobře a za 2 hodinky už sedíme v hospůdce v Turnově. Koukám z okna, hmm, mraky se už trhají, ale pořád to není ono. Martin se potutelně usmívá, on něco tuší, ale neřekne mi to, grázl. Už jsem zase doma mezi pískovcovými skálami. Vylezl jsem s Martinem na svou oblíbenou vyhlídku Drábovnu. Už cestou pěkně svítilo a já tuším, že se něco mění. Něco určitě. Ležím na skále a pozoruji oblohu, je po poledni, slunce už rozprášilo všechny mraky, je vymeteno. Nádhera, nemůžu tomu uvěřit, azur se na mě usmívá a slunce, …, slunce, konečně slunce, nádherně hřeje. Z větru zbyl jen laskavý vánek, pohazuje si s vůněmi borového háje. Ležím tu a nasávám nasládlou vůni borového dřeva a hub. Tohle miluji, snažím se chytat všechny paprsky dopoledního slunce. Zavírám oči, nic neexistuje, jen teplé slunce a voňavé borovice. Jsem v nebi, jestli se někam po smrti dostanu tak sem. Slunce. Vánek. Ať to neskončí, tenhle okamžik si chci pamatovat nadosmrti. Jen tak ležet a čerpat život v nezředěném stavu. Po všem tom hledání, jsem tu a žiji. Jen já a život, slunce, skály. K čertu s nihilismem. Sám pro sebe si šeptám : „Jsem s tebou spokojenej, vesmíre .“ Vzpomínám si na jednu písničku. Je mi fajn, tady daleko od všech telefonů, šedých lidí a vůbec všeho. Vidím barvy, vidím zlaté svazky sluníčka a zelený les. Vidím, …, konečně vidím. Už vím co udělám s tou povídkou. Chce se mi řvát a šeptat zároveň : „HEUREKA !“ „Martine …“, leží kousek ode mě. „Hmm, …“ „Tys‘ to věděl, co …“ „Hmm, jo.“ „Díky .“ „Neni zač .“ Beru notes a dívám se na to co jsem zatím napsal. Musím se smát, jak je ten mladík bláhový, hledá tam, kde nic není, …, blázínek. Beru tužku a všechno škrtám. Našel jsem to, co hledal. Kreslím modrý květ. Už to mám, našel jsem způsob, jak pohnout se světem. Jediné, co opravdu hýbe světem a co ho zároveň drží naživu, co z něj dělá místo, kde se dá žít. Beru tužku a kreslím sluníčkO .

---