Nuda

           Ležel jsem na pohodlném otomanu v místnosti zalité sluncem. Teplo mě lascivně popichovalo do tváří a pobízelo ven.  Schválně jsem na to nereagoval a dlouze a líně se protáhl, odhalil pupek a párkrát se po něm spokojeně popleskal. Bylo mi báječně.  Pod mými okny se valily desítky aut a dělaly neskutečný hluk.  Okno do ulice však bylo zavřené, okno do dvora otevřené a z něj byli slyšet také ptáci, kteří se snažili schovat, před zápachem a neklidem velkoměsta.

           Koukal jsem se za okna na bílé mraky, plující líně po obloze. Cítil jsem souznění. Cítil jsem, že máme společný rytmus. Když jsem se pomaloučku převaloval z boku na bok, viděl jsem oblohu, jak dělá to samé. Mráčky se převalovaly sem a tam, podle pohybů mého téměř atrofovaného těla. Byl by hřích tuto posvátnou situaci jakkoliv narušit. Zívnul jsem. Převalil se zvolna na záda, ruce si dal pod hlavu a přemýšlel jsem. Proč že já tady vlastně ležím? Je to lenost, která mi nedovolí vstát a jít něco dělat? Nebo mě tohle baví prostě víc? Otázka zůstala nezodpovězena, ale na obloze se náhle objevila šedivá šmouha, jako by někdo na ubrus upustil kousek řízku a mastnota porušila bělostnou čistotu svátečního prostírání.

           Převalil jsem se na bok. Mé nohy odmítaly poslušnost. Čím více jsem přemýšlel, proč tady vlastně ležím, tím víc se mi chtělo natruc takhle zůstat a nedělat nic. Vždyť k čemu je chození, sezení, mluvení? Není lepší ležet a hrát si s mraky? Otázky se hrnuly do mé hlavy a obloha se zatahovala. Ležel jsem už nejmíň pět hodin, když začalo lehce poprchávat. Hlavou se mi stále honilo spoustu otázek, ale žádná mě nevedla k tomu, abych se zvedl a šle pryč. Prostě nic. Mohl jsem jenom ležet a usilovně hledat důvod, proč neležet, což byla paradoxně dost depresivní činnost, a na obloze svázané tak pevně s mým vědomím byla tato deprese vidět a šla i cítit ve vzduchu díky těžkému dusnu, které sedalo na lidi venku, až chodili sehnutí, jako staré babičky po celodenním nákupu v Hypernově.

           Otočil jsem se na břicho. Zavřel oči. Venku se spustil déšť a stmívalo se. Stále mi nebylo jasné, proč se zvednout. Otočil jsem se na záda. Okolo otomanu stálo pět osob a vypadaly velmi vážně. Měly tváře plné vrásků, ruce v kapsách…na sobě košile a černá saka a zapadlé oči, jež sotva vykukovaly zpoza těžkých víček. Dívaly se na mě a pokyvovaly. Jejich výraz byl unavený, ale vážný. Ani se nesmály, ani neplakaly. Na hlavě měly klobouky…byly si navzájem moc podobné. Pokyvovaly hlavami, jako by říkaly:“ A máš to. Máš cos chtěl.“ Potom se otočily a s rukama v kapsách, s černými kabáty na předloktí pozvolna odcházely. Směšné, hubené postavičky. Jakoby z nějakého filmu nebo tak…

           Otočil jsem  se na bok. Ležel jsem už sedm hodin. Venku pršelo a byla tma. Byla mi zima a byl jsem smutný. Na dvorečku popeláři vynášeli odpad. Stále jsem nenašel důvod, proč vstát. Vlastně jsem neměl už ani důvod ležet. Vstal jsem a šel se napít.