Písmák Bez názvu
Nikdo nechce umřít vbetonu - všichni chtějí chcípnout vlese.
Vítr vhnijících vlasech, stéblo trávy pod jazykem, mravenci pod nehty.
Kámen, co se promění ve zbraň;
tak syrový a tvrdý, jako svět, který lze žít.
Ze života v kanceláři
"Tlak, játra, krev - všechno v nejlepším pořádku," kvitoval výsledky prohlídky závodní lékař. "Jenom jeden ukazatel nemáte úplně ideální, Karle. Maličko tloustnete. Neberte to ale jako nějakou závažnou výtku.
Tam tě to táhne, tam tě to bere.
Po cestě bez kamenů s asfaltem a bílou nebo žlutou přerušovanou čárou uprostřed - Amerikou, královnou silnic a západů slunce, s krvavým podtónem člověka, co běží polonahý a hází kamení dopředu, rozbitou tváří vítá zvířata a lidi s pláčem pásovce a padá na hubu, šíleně běží pouští za sluncem, co je rudé a žluté - jen tou silnicí s vakem přes rameno a uvadá, jako zrnko prachu, zapadlé do spáry cesty, které pamatuje věčnost vesmíru, jehož jsme součástí.
Meliso neplač
„Ty jsi tak krásnej Alvaro. Krásnej a chytrej kluk, vážně. Určitě to jednou někam dotáhneš, “ zajela mi prsty do vlasů a pomalu je probírala.
„Já jsem tak trochu ztracenej případ, ale ty jsi jinej.
Kapitán
Tak mi to začalo.
Den všedivém povlaku navlečený v obnošeném nenošeném,
ploužím se po betonu, jak kapitán lodi
po písku pustého ostrova.
Jeník
Přišel Jeník na zahradu, zasadil tam stromeček
Za domečkem vkrásném sadu vykopal si hrobeček.
Zlahve víno popil schutí, na sluníčko zamrkal,
Potom pistol přiložil si, kulku vmozek zavrtal.
Oidipus
Do toho dne jsme se doma měli celkem dobře. Sestra byla ještě malá, máma i táta chodili do práce a já do školy. Bylo mi skoro třináct a samozřejmě, že si ten den pamatuju, i když už je to dávno. Ne proto, že bych nějak moc brečel nebo ztoho byl špatný, ale proto, že se najednou úplně všechno změnilo.
Vzpomínka
Jani se potom, co dosáhne orgasmu, vždycky schoulí do klubíčka a zhluboka oddychuje. Chce, abych ji přitom zezadu objal a drželco nejpevněji vnáručí. Mám ten moment rád, protože si připadám jako opravdový chlap, jako frajer, který to své holce umí skvěle udělat. Zabořím obličej do jejích blonďatých vlasů a nemyslím na nic.
Do kopce prší, pod kopcem je chalupa a nad ní les
Na té stráni nejde jenom tak stát a dívat se do hlubokého lesa nad chalupou. Po určitém čase totiž zjistíte, že se kolem vás zrychluje čas a vy stárnete, aniž byste vlastně cokoliv udělali. Je proto důležité se donutit kchůzi nebo k jiné činnosti, která vás pěkně na pevno ukotví vpřítomnosti. Jednoduchým receptem je jít; jít nahoru směrem ke vstupu do toho černého lesa a neohlížet se.
Moucha
Vstal zmatrace a popošel ke stěně pokoje. Zašedlá zeď neurčité barvy byla pokrytá mapami plísně a vlhkosti. Dotknul se té zdi a prsty po ní sjel odshora dolů. Vmístnosti nebylo nic.
Měsíční sonáta
Seděl na vysoké židli uprostřed nočního baru sknihou a lačně četl. Hltal řádky, zkterých proudil příběh podněcující představivost khorečné činnosti. Okolo něj šuměla slova; prázdná slova hospodských povalečů a cinkaly sklenky jako zvony na Loretě. Zamyšleně si zapálil cigaretu a brýle posadil hlouběji ke kořenu nosu.
Milý (zlatý) šéfe
Ano ano, šéfe, máte pravdu. Velká chyba, moje chyba. Bude to teď špatné, budou padat hlavy – moje hlava, vaše hlava. Já jsem srozuměn stím, že se mnou nejste spokojen.
On
Cinká to a hlučí. Ten bar nikdy nespí. Je to sběrna duší, sběrna nočních můr. Dřevěné obklady nasáklé kouřem, žlutá, hnědá, červená.
Tereza
„To si dělá srandu hajzl jeden. Tohle přeci nemůže myslet vážně. “ pomyslela si Tereza a začala točit první pivo.
Plný půllitr položila na bar.
Na plovárně
Strejda je trochu shrbenej a má soustředěnej výraz. Venku už je dávno tma a sněží. Stojíme na zastávce, která je podivně tichá a schovaná pod jemným nánosem sněhu.
„Brýle máš.
Na baru
Takhle jsem se to tenkrát snažil vysvětlit mojí mladší sestře Lence, jenže ona mě nějak nebyla schopná pobírat. Možná to bylo tím, že byla ožralá namol. Nevím. Byl to každopádně divnej pocit, když se uprostřed našeho vcelku sofistikovanýho hovoru najednou zvedla a začla tancovat na židli.
Jan Balabán: Zeptej se táty
Čtení knihy Jana Balabána Zeptej se táty ve mně evokuje množství emocí. Autor velmi sugestivním způsobem popisuje smrt člověka a bezprostřední reakce jeho okolí na ni. Sterilní, depresivní prostředí nemocnic, studených ulic a bytů, v kterých se napůl zlomení lidé sklíčeně noří sami do sebe, aby se tváří v tvář nevyhnutelné konečnosti utkali sami se sebou. Obraz lidského nitra útrpně čekajícího a reflektujícího - přitom děsivě bezmocného.
Tuc tuc tuc
Cítím ten rytmus. Cítím ho teď tak silně, že mi vytlačuje myšlenky a pocity a zanechává pouze sám sebe opakujíce se v nekonečné smyčce. Nad obzorem pomalu svítá, ale mně světlo nevadí. Pavel odešel před hodinou pro pití a ještě se nevrátil, Iva se rytmicky pohupuje v oblaku kouře přede mnou a zvedá ruce směrem k mixážnímu pultu.
Kráva
„Já toho vživotě už stihla hodně posrat,“ řekla a zamyšleně se přitom dívala na bazén naproti vulici. „Mně prostě nestačilo dlužit pár tisíc. Potřebovala jsem víc. Ani nevím, co jsem si tenkrát myslela.
Poločas rozpadu
Poločas rozpadu, moment zmaru
Nesourodý zmatek myšlenek a prázdné představy
O tom co mohlo být a není
O vině a chybě
Chlast, hory a bouchačky
Seděli jsme skámošema vjedný špinavý špeluňce kousek od Karláku a klopili do sebe jednoho panáka za druhym. Byl jsem tam já, Jim, Arnošt Rybka zBráníku,dva další kámoši s nějakou holkou a další tři lidi, který sem znal jen od pohledu.
„Tak jak se to sakra stalo Jime. Vy ste si prostě jen tak sbáglama na zádech vyšli do válečný zóny.
Dotyk
1.
Prostorná hala posetá stolky na vysokých nohách společně se švédskými stoly plnými vybraných jídel vybízí ksetkávání. Řady solidních gentlemanů a dam všech věkových skupin předvádějí rituální pohyby přesně vymezené společenskou etikou. Prošedivělý Francouz zvelvyslanectví se elegantně nese místností se svým talířkem naplněným jednohubkami, malými řízečky a listy salátu.
Censored
Včera sedim vhospě a chlastám pivko. Najednou si ke mně přisedne nechutnej bufet. Může mu bejt tak padesát, je vožralej na sračky a hlavu má sehnutou tak abyste se mu nikdy nemohli podívat do očí. Příjde ke mně v hnusnym plstěnym kabátě, pod kterym má teplákovou soupravu od Čonga, co vyhrabal někde vpopelnici, a podivá se na mě úkosem, jako by říkal: “Promiň, že sem somrák, promiň, že sem špína zulice, ale já si to nevybral.
Synku...
Jako malé děti jsme si hráli na pískovišti velmi často
Prosévali hrubý a kamenitý písek skrze síta
A velké kameny vyhazovali pryč
Seděli jsme tam tři malí kluci
Prase
Na cestě ve městě
pase se prase.
Nekouše,neskáče,
nespěchá, nepláče,