...a ráno se probudíte a zjistíte, že jste v krizi...

...a ráno se probudíte a zjistíte, že jste v krizi...

Setkala jsem se s tímto jevem už několikrát. Nevím přesně proč, ale něčím mě upoutal. Spisovatelka přibližného věku jako já, známá a proslulá svými eroticky laděnými a bez skrupulí napsanými bestsellery, si v jakémsi ženském časopise stěžovala, že jí připadá, že už nemá o čem psát, že už všechno řekla, že už na nic nového nepřijde, že už všechno zažila a nemůže ji prostě už nic překvapit. Tento její výrok překvapil mě. Nikdy by mě nenapadlo, že už jsem zkusila všechno, ani že už neexistuje na tomto světě nic pro mne nového. Asi to bude tím rozdílem mezi životem v žáru velkoměsta, který výše zmíněná slavná osobnost prohýří po nocích, slastně opilá dobrým alkoholem a opojená vzrušivým sexuálním nábojem (to jsem si nevymyslela, slečna se tím netají!), a prostým životem na malé vesnici, kdy se staráme o dům a zahradu, o děti a o manžela, o psa, o auto a pijeme pouze levné víno. Navíc musíme každé ráno chodit do zaměstnání. Jak stupidní! Takže jediný styčný bod, který máme společný, je láska k literatuře a touha ji tvořit. A možná právě díky tomu tolik obyčejnému a nehektickému životu mne ještě nikdy nepřepadla krize, kdy by mi moje psaní připadalo zbytečné. Dokonce si troufám tvrdit, že je tomu naopak, že je to jedna z mála věcí a činností, které mne drží nad vodou. A že občas potřebuju držet hlavu nad hladinou, to je jasné.

Zvláštní je, že jakousi takzvanou tvůrčí krizi prožívají i mladší autoři básní, se kterými jsem se seznámila díky jedné literární soutěži. A to mi už tedy vůbec nejde do hlavy. Byli to mladí lidé, určitě o dobrých deset roků mladší než já, většinou studenti, pohlaví mužského i ženského, za sebou pár básniček, před sebou celý život, a oni se tvářili tak znechuceně veškerým žitím, že mi jich bylo až líto. Patrně si mysleli, že už je nemůže nic dobrého potkat, když už jim bylo (probůh!) sedmnáct, osmnáct a dvacet jedna let. A že všechno, co doteď napsali, bylo jedině nejlepší, a lepší už to nebude. No - možná mají pravdu. Ale potom nemají psaní v krvi. A když to nemají v krvi, je to pro ně jen zbytečná ztráta času. Jo - a pro příště: nedívejte se na mě jako na ženu sešlou věkem, i když už mám o nějakých těch deset let víc. Mě tvůrčí krize ještě nepřepadla!