Náš pejsek Pérák

Když jsme byli se sestrou menší, koupili nám rodiče štěňátko zlatého retrívra. Zoofilně pedofilní strýc si ho často půjčoval na víkendy domů a tam mu na videu pouštěl pejsky kopulující s jinými pejsky, ale i s lidmi. Naše štěňátko to samozřejmě velmi vzrušovalo, a tak, nemajíc po tlapce žádnou fenu, začalo ojíždět vše živé i neživé. Rozhodnutí bylo jasné. Pojmenujeme ho Pérák.

            Retardovaně dementní sestra se se značným zděšením v obličeji raději ujišťovala, zdali nemůže s Pérákem otěhotnět. Jsouc ujištěna, že nikoliv, zavřela se s ním v pokoji, kde nastal takový rámus, až se i okna zapařila. Doma jsme si postupem času tak nějak zvykli, že když není sestra doma, Pérák se nudí a snaží se osedlat alespoň naše nohy.

            Jednoho dne k nám přišel na návštěvu sklerotický a poloslepý dědeček. Za svého mládí dědečka znali v každém bordelu, přezdívali mu Kurevský postrach. Nicméně jak se léta nasčítala, pamatoval si už z mileneckého aktu jen to, že se při něm dávají peníze. Pokaždé když přišel mi dal proto pusu na čelo, pohladil mě po zadečku, vtiskl mi spiklenecky do ruky padesátikorunu a se smíchem řekl: „Tak zase příště, zlato!“ Měl jsem ho rád.

            Když však viděl Péráka, okamžitě si rozpomněl na svá mladistvá léta, očka mu zasvítila a ihned se nebohého psa vrhl. Pérák se bránil seč mohl, leč proti nadrženému dědečkovi byla veškerá obrana marná. Po dokonání koitu vytáhl děda z peněženky tisícovku, hodil ji na zem před zuboženého Péráka a řekl: „Vy jste tu nová, že? A přitom tak skvělá!“ načež se spokojeným úsměvem na tváři vyrazil pryč.

            Potom se ale začaly dít doslova divy. Pérák otěhotněl a za pár dnů porodil své vlastní malé kopie. Ihned se k nám nakvartýroval strýc a řka, že by se s nimi domů nevešel, začal zařazovat do polic videokazety s podezřelými nápisy lihovým fixem „prázdné“ a „Chorvatsko.“ Pak už to šlo ráz na ráz. Pejskové si ani nestačili vydechnout a sotva je sestra propustila ze svého pokoje, čapnul je strýc a posadil před televizi.

            Po několika dnech přišel opět na návštěvu dědeček. Opět mě pohladil po zadečku, políbil na čelo, ale peníze mi nedal žádné s omluvou, že minule nechal u jedné děvky líťo, a tak mu už nezbylo na mě. Jakmile přišel do pokoje a viděl celou tlupu psů, ukápla mu z úst slina, po noze stekla kapka spermatu, zašustilo mu v kapsách, krátkozrakým pohledem přeměřil všechny psíky a už se vrhl na prvního.

            Pérák zestárl a jelikož už nestačil sestřině tempu a i dědeček se nechal slyšet, že rád mladé maso, postupně zchřadl a nakonec zemřel. Dědečka jsme pak spoutali a prodali vědě, neboť se ukázalo, že jeho sperma má zázračný vliv na psy. Přemnožené Péráky jsme pozabíjeli, stáhli z kůže a maso prodali školním jídelnám. Pokud jste, milé děti, zaznamenali ve vaší jídelně výraznou změnu masa, pravděpodobně jste snědli jednoho z Pérakových potomků.

            Zazvonil zvonec a pohádky byl konec!