útržek jednoho blázna

o duševní chudobě?...?

Kdysi., nepamatuji si, čechrala si mi vlasy. To jenom útržky si vybavuji. „Ted si v trapu.“ Lezu z kontejneru, na nádraží se poflakuju. Rád se hladím svým trpkým smíchem, když somruju a nic nedostanu.
    Možná jsem měl budoucnost, kde si.!? Možná se teď ptá: „S kým si?“ Možná, se zítra osprchuji. Možná, tím bídu ze sebe smyji. Možná, je pravda hořčí, pořád ji miluji. Držíme se, aby jsme si byly na blízku. Držíme se, aby jsme pomohli jeden druhýmu. Měl bych,… sakra… ta samota. Chtěl bych… Chtěla abych, si našel někoho lepšího. Co jsem to vlastně chtěl „tenkrát“ debil. Šahám si do kapsy, vzpomenu si na její prsty, jemné a sladké se zdáli, se zádrhy to jak kousala si nehty. „Hmm jdu si sednout“ na schody, shrbím se, vidím deset korun oblých jako její boky a jak „mé“ já je na ruby. „Vzpomínky“ jeah. Koukni a nedotýkej se, je jak plástev medu. Sladká přilepí se, na věky slepý ti pusu. Nedá ti svobodu, je tak krásná, svírá, táhne  pod vodu, jen ať je šťastná. Pak teprve rozplyne se, poznáš samotu, pak teprve poznáš jak táhla tě pod vodu. Láska je tak vratká, kluzká jak ta pětka, jak její bok. Proč to zatracený štěstí potkám jen jednou, pro jednou si neodpovím . Do kontejneru znova si jdu lehnout shrbený jak telegrafní sloup,schoulený…. usínám.
    Sladký spaní, myšička češu se. Viděl jsem padající hvězdu,chvěla se. Vědění, popadla mě únava. únava beze spánku. Hvězda spadající v doteku před koncem….

 

---