Zpívající štěstí

Koukám z okna. Sněží. Díky tomu bílému, co padá z nebe, vypadá i pohled na paneláky romanticky. Smutně vzdychnu. Připadám si poslední dobou hrozně sama. Naštěstí za půl hodiny pro mě přijde kamarádka Beáta a půjdeme na koncert mé nejoblíbenější skupiny Stromy ve větru. Zarazím se. Naštěstí? Vždyť já to nestíhám! Sedím v teplákách u televize a vypadám jak zombie. Pomoc! Potřebuji kolo času!

*

Ozve se zvonek u dveří. Jdu otevřít, přičemž si trénuji kroucení boky. Můj osmiletý bráška se na mě nechápavě podívá a říká: „Ségra, proč tak vrtíš zadkem?“ Vypláznu na něj jazyk a schválně se zavrtím ještě víc. Pak si stoupnu ke dveřím a změněným hlasem se dotazuji, kdo je za dveřmi, i když to díky kukátku moc dobře vím. „Sofi, nech toho a otevři!“, rozčiluje se Beáta. Tak to se nevyvedlo, zná mě jako své boty, a tak nezbývá nic jiného než otevřít. „Sofie! Vypadáš úžasně!“, ječí Beáta nadšeně. „To víš, Bety, říkala jsem si, že by se do mě mohl zakoukat některý ze Stromů ve větru.“, hodím na Beátu svůdný pohled a následně propadnu šílenému záchvatu smíchu. „Ty ale taky vypadáš skvěle, ovšem určitě jsi to nestihla v rekordním čase, který činí půl hodiny.“, dodala jsem mezi svým a už i Beátiným smíchem.

*

Před halou už je spousta lidí. Asi za tři minuty po našem příchodu se otevřou troje velké dveře a dav se začne cpát dovnitř. Jakmile přijdeme na řadu, ohromením i nadšením vrhnu na pořadatele zářivý úsměv. Je to tam obrovské a okouzlující. A ten pocit, že jsem ve stejné budově jako Stromy ve větru! Pán v červeném propagačním tričku mi pobaveně připomene: „Slečno, vaše vstupenky, prosím.“

*

Po malé chvilce už si s nápoji s příchutí aloe vera v ruce hledáme svá místa. Usadíme se a po pár vyměněných slovech se ztlumí světla a ze všech stran se začne ozývat vzrušené šeptání. Po okamžiku napětí se vynoří všichni hudebníci a hlavní zpěvák míří k mikrofonu, aby publikum mohl patřičně uvítat. Poté už zaznívají první tóny písně Šnek na mé dlani a koncert vypuká. Já si uvědomuji, že zapomínám dýchat. Srdce mi buší jako soused tlučící do zdi, když mám muziku puštěnou moc hlasitě. Následují písně Láska na druhé straně řeky, Jablka žerou červíky, Žvýkačka ve vlasech, Osudný flám, Volný byt, Blonďatý anděl, Pěstování kaktusů a Místo v první řadě. Nemůžu se soustředit na nikoho jiného než na zpěváka Matěje. Je nádherný a jeho pohled mě dostává na kolena. Při předposlední písničce se mi dokonce zdá, že se na mě usmál, ale to si asi spíš namlouvám. Ať je to, jak chce, rozhodně jsem šťastná. Jako rozloučení má sloužit jediný vánoční song Hořící stromeček. Po patnáctiminutovém aplausu odcházíme šťastně i smutně zároveň domů. Celou cestu básním o Matějovi. Nevím, co se se mnou děje. Jsem jako šílená.

*

Ráno se probudím a první myšlenka, která se mi ocitne v hlavě, je ta na Matěje. Ne! Musím přestat na něj myslet! Jenže to se mi nedaří, a tak chodím celý den po bytě jako omámená a na každého se přihlouple usmívám. „Sofislavo, ty jsi zamilovaná nebo co?“, popichuje mě brácha. Nesnáším, když mě nazývá Sofislavou, přestože se jmenuji Sofie, a tak jeho poznámku ignoruji, i když vím, že s tou zamilovaností má nejspíš pravdu. K večeru už to nevydržím a skočím se podívat na internet, abych se podívala, kde zítra Stromy ve větru hrají. Naštěstí jsou vánoční prázdniny. Nadšeně vypísknu, když zjistím, že tím šťastným městem je město hned vedle toho našeho. Bez rozmýšlení si rezervuji lístek a ponořím se do snu.

*

Koncert je opět úžasný. Prostory jsou sice menší, ale o to více je atmosféra strhující.

*

Ještě doma jsem se odhodlala k tomu, že budu čekat na hudebníky před budovou. Hlavně na Matěje. A tak teď stojím spolu se záplavou fanynek u ohrazeného prostoru, který navíc střeží ochranka. Srdce mi tluče tak, že mám pocit, že mě to roztrhne. A najednou se objeví. Oni. Hlavně on. Připadám si trochu zvláštně mezi hysterickými a běsnícími fanynkami, které po členech kapely hází své spodní prádlo. Všechny do jedné mávají památníčky. Já žádný nemám. Jsem tu jen s úmyslem říct Matějovi, že se mi koncert moc líbil. Vlastně koncerty. Sleduji, jak se Matěj podepisuje všem těm dívčinám. Podepisuje se se sladkým úsměvem do památníčků, ale i na břicha či do výstřihů. Objevuje se ve mně něco, co jsem dosud neznala. Nejspíš žárlivost. Konečně se dostávám k Matějovi a nadechnu se, abych řekla vše, co jsem si předem připravila. Rázem ale jako bych vše zapomněla. Z pusy mi vylítne pouze jediné slovo. Děkuji. Okamžitě začínám rudnout, ale on se na mě jen dlouze zadívá. Koukám do těch hnědých očí a po chvíli si všímám, že pusa patřící k nim se pohybuje: „To jsi ty! Pojď, přelez to.“, podává mi ruku. Ladně se přehoupnu přes železnou zábranu. Mé ruce a nohy jednají úplně samy. „Moment.“, říká Matěj, přičemž mu září oči. Ještě rozdá pár podpisů, aniž by ze mě spouštěl oči. Pak mi pokyne směrem k budově. Neváhám a jdu za ním. Po chvíli se ocitneme v šatně pro účinkující. Rozhlížím se trochu vystrašeně i šťastně dohromady kolem sebe. „Jak se jmenuješ?“, zeptá se nečekaně Matěj. „Sofie.“, odpovím tiše rozklepaným hlasem. „Sofi, teď se tam musím ještě vrátit, ale mohla bys mi dát své číslo? Moc rád bych tě ještě viděl.“, říká s nadějí v hlase a s otázkou v očích. Bez řečí mu nadiktuji své číslo, i když vím, že by mě za to maminka určitě nepochválila.

*

Po probuzení vyletím z postele. Ani si nepamatuji, jak jsem se dostala domů. Ne, nebyla jsem opilá. Byla jsem jen okouzlená Matějem a skutečnostmi, které se včera staly. Podívám se na mobil, je tam smska. Je v ní napsáno: ‚Ty v hledišti jsi jak hvězda zářila, jsem do tebe blázen a přitom ani sestra mi nevěřila, že na lásku stačí mi tahle zem. Dovol mi vidět tě zase znova, na Bedřichově náměstí v čase oběda tam, kde jsou ta krásná slova.‘ Podepsán je Matěj. Padám zase nazpátek na postel. Nemůžu tomu uvěřit. Naštěstí vím, kde myslí, když říká, že tam, kde jsou ta krásná slova. Na náměstí je kavárna, na jejíž zeď někdo napsal nádhernou báseň.

*

Je Štědrý den, za pět minut poledne a já čekám u té popsané kavárny. Za okamžik vidím Matěje, jak se blíží ke mně. Zase se celá klepu. Když dorazí až ke mně, neuslyším pozdrav, zato cítím jeho rty na těch svých. Po chvilce se odtáhnu, on se na mě smutně a překvapeně podívá, ale já jen pošeptám: „Ty jsi ten nejkrásnější dárek.“