O zvířátkách a latríně

Hluboko v lese zříš světlou mýtinu,
kde staví zvířátka nádhernou latrínu.
Král lev to nařídil, že prý se bojí
"abychom nežili v tom hnědém hnoji."

Pilně se stavělo - a už se může!
Dřevěná latrína, kolem ní růže...
Na tiché mýtince uprostřed lesa
potřebu vykonáš, zadnice plesá!

Každý den chodil se lev kouknout na to.
Taková latrína - sůl je nad zlato!
Jednou však zaječel, čumák měl rudý:
"Kdo rozbil okýnko u kadiboudy?"

Hned na to po lese rozeslal zprávu:
"Na srazu vyšetřím kdo není v právu."
Alibi měl ale krtek i myška.
Pak ječí veveka: "Hlásí se liška!"
 
(liška:)
Do budky chodím jen když už fakt musím,
víte, jsem malá, tak co já tam zkusím!
Dnes ale nevíte, co se mně stalo...
O tom se nikomu ani nezdálo!

To jdu tak kolem - snad bylo to k ránu,
když slyším za sebou příšernou ránu.
Dveře se rozletí, ruka mě šapne,
vytře mnou zadek - mé vzpírání marné!

Pak ten tvor lehce jak slídovým kamínkem
prohodil mne, LIŠKU! proskleným okýnkem!
Však já ho poznala, říká si pantáta,
medvěd to byl, je to potvora chlupatá!

Kzvířátka ječí jen medvěd se kaje,
brečí až holub mu od nosu vlaje.
"Prosím vás, promiňte, nebyl tam papír,
jestli to udělám znovu jsem tapír!"

Nakonec vyvázl s podmínkou pouze,
prosit však musel lva vroucně a dlouze.
Finance spravily budku jak nic,
za týden průšvihu nebylo víc.

Lev chodil kol budky zas jako král,
té trapné historce se už jen smál.
Alespoň do tehdy než spatřil zas
rozbité okýnko, vezmi to ďas!

Začalo šetření, liška však nic,
místo ní hlásí se hajný zajíc.
"Pane můj, povím já něco ti teď.
Víš, jak je před budkou kamenná zeď?

Po té zdi skákal jsem, tymián sbíral,
neviděl, jak něčí hnát kliku svíral.
Co se pak stalo, to říkat vám nechci,
bylo to intimní, chápejte přeci!

Povím jen, že ten vůl z okna mě hodil,
více jsem neviděl, trochu jsem bulil.
Vím ale kdo to byl, poznám i sviště,
medvěd! Ten parchant. To vím víc než jistě."

(Lev)

"Medvěde, prosímtě, jsi vůbec zdravý?
Jsi šelma, měl bys mít jinačí mravy!
Poprvé - budiž, to stát se ti může,
ale hned dvakrát, ty chlupatá kůže?"

(medvěd)

"Pane lev, naposled, přísahám, prosím!
Odteď si ruličku furt s sebou nosím.
Už se to nestane, na čest mých chlupů,
jestli to zopáknu, ať jak zajíc dupu!"

Jštěstí měl, jak zpekla, to aspoň zdá se,
podmínku, pokutu, vysolil zase.
Když pak se z aféry stal jenom klep,
v klidu se odvážil opustit sklep.

Lev si zas házet moh pohledy k budce,
ve spaní o ní snic, slintal až sladce.
O to víc zuřil, když třetí den tam
nenašel stlučený jediný trám.

Ubohou latrínu rozmetal dokola
někdo, kdo udupal palouček dohola.
Tentokrát, říkám vám, ten kdo to byl
litovat bude, že se narodil!

Na sněmu mlčeli zajíc i liška,
medvěd si v koutku jen netečně pískal.
Lev ječel na skále: "kdo něco slyšel,
radím mu, aby hned sem za mnou přišel!"

Zprvu jen ticho, pak hurónský smích,
když za lvem přicupal z nejmenších z nich.
Medvěd se věnoval jen svému malíčku,
když ježek pozvedl zaťatou pěstičku.