NA LYŽÍCH DO PRÁCE

Lukáše probudilo zvonění budíku a on se rozespale posadil na posteli. Chvíli si mnul oči, pak za zívání vstal a došel k oknu. Překvapeně poté rozhrnul záclony, protože sídliště bylo pod velkou vrstvou sněhu, který stále padal.

„No nazdar! Večer nebyla ani vločka a teď je venku nejmíň deset čísel,“ řekl si, když se zadíval na velkou vrstvu sněhu, co byla na balkoně.

„Do práce to nemám až tak daleko, tak to bych mohl vyzkoušet ty lyže, co jsem dostal k Vánocům. Stejně v týhle kalamitě autobusy nebudou jezdit,“ pomyslel si. A po snídani vytáhl z komory lyže, na nichž stanul nad zasněženým schodištěm, co vedlo na chodník.

„Sněhu je dost. Sjet bych to mohl v pohodě,“ řekl si a nasměroval lyže do těch míst, kudy mohly jezdit kočárky a kola. Na oči si dal brýle, v kolenech se zhoupnul a pak se hůlkami odrazil. Vzápětí sjel za výkřiku schodiště, velkou rychlostí přejel chodník a ocitl se na ulici. Ta se svažovala a on ještě více nabral na rychlosti, načež náhle před sebou uviděl malou zasněženou borovičku. Do ní vzápětí narazil, ta se ohnula a on zůstal na ní v předklonu s roztaženýma nohama.

„Zatraceně!“ vyhrkl a snažil se pomalu couvat. To se mu dařilo, ale po chvíli se ohnutý stromeček prudce narovnal. Lukáš okamžitě pocítil prudký úder a za výkřiku po zádech spadl do sněhové závěje.

„Krucinál!“ procedil mezi zuby a s námahou vstal.

„Stromům se budu radši vyhýbat,“ řekl si a za chvíli jel po zasněžené ulici.

  V osvětlení pouličních lamp mezi hustě padajícími vločkami byla k vidění postava lyžaře, který se běžkařským stylem pohyboval ulicemi.

„Nikdy by mě nenapadlo, že takhle pojedu do práce,“ pomyslel si a přitom za sebou uslyšel hluk motoru. Otočil hlavu a spatřil blížit se velký vůz s pluhem. Vytřeštil oči a zrychlil běh. Řidič ve voze užasle sledoval muže na lyžích, který zuřivě běžel a odrážel se hůlkami.

„Co je to blázna!?“ zeptal se sám sebe a zatroubil.

Lukáš se lekl, a protože se ulice začala svažovat, tak se na lyžích rozjel ještě rychleji.

„Co tady děláš, ty blázne!? Tady není žádná běžkařská stopa!“ vykřiknul na něho z otevřeného dveřního okénka řidič. A Lukáš stočil ostře lyže do strany. Vzápětí jel po chodníku a náhle před sebou spatřil nataženou pásku, která ohrazovala výkop. Dal špičky lyží k sobě, ale vzápětí za výkřiku do něho vletěl.

  O něco později se z jeho útrob ozývalo velké množství sprostých nadávek. Pak z výkopu vylétly lyže, načež z něho vylézal i Lukáš.

„Nejdřív strom, teď výkop! To bych do toho kop!“ vyhrkl rozčíleně Lukáš, když už byl polovinou těla vylezlí. Ale vzápětí se na sněhu neudržel a za výkřiku sjel zpátky do výkopu.

  O něco později Lukáš opět stál na lyžích, které pád přečkaly bez úhony.

„Po ulici radši už nepojedu. Stejně už ten pluh sníh vodstranil,“ řekl si a namířil si to k nedalekému kopci, za nímž byla budova, ve které pracoval. Netrvalo mu to dlouho a dostal se na kopec, z něhož se zadíval na ulici s několika kancelářskými domy.

„Perfektní. Tady tu ulici ještě pluh neprohrábnul. Tak to dojedu přímo až k vrátnici. A budu určitě první, kdo dneska dorazí do práce!“ pomyslel si a odpíchl se hůlkami. Za okamžik sjel velkou rychlostí kopec, přejel ulici a poté narazil do dveří ve vchodu do budovy.

„Co tady děláte?“ zeptal se ho užasle muž v uniformě strážného, který otevřel dveře.

„Jéé…, dobrý ráno. Já jsem přijel na lyžích do práce,“ soukal ze sebe Lukáš. Přitom se držel za čelo a zkoprněle hleděl na zlomené lyže.

„Co vás to napadlo?“

„Je přeci sněhová kalamita!“

„To je. Ale dneska je přeci sobota!“

„Co!?“

„Včera byl pátek.“

„No to snad ne!“ vyhrkl Lukáš a lehl si na záda s protaženým obličejem.

KONEC