...a vrahem byl zahradník

Ve světě je díra.

            Zející černý chřtán, přeplněn lidmi, kteří se jako odporní slimáci sápají po karmínových jahodách. Och ano, pane Mellowe. Sápou se po jahodách, jež s takovou láskou opečováváme, zaléváme a hnojíme. Oni se jen připlazí. Sliny kapající od huby, mísící se se slizem pod jejich těly.

            A žerou, žerou.

            Spasou naši úrodu rychleji než stádo sarančat.

Ale my se nedáme, pane Mellowe.

My totiž víme, co na slimáky platí – sůl. Budeme bdít nad bujícími rostlinkami a jakmile spatříme jediné tykadlo, záblesk slunce ve stopě hlenu nebo pohyb listu, který bude v rozporu se směrem větru, opatrně vyjdeme z úkrytu.

A posolíme je. Všechny je posolíme, pane Mellowe. A budeme sledovat, jak jejich odulá těla pukají a rozhazují po půdě vnitřnosti, jako boháč, nevážící si hodnoty peněz.

Tak tak, pane Mellowe, všechny je posolíme a budeme se dívat, jak chcípnou.

                                    *                                  *                                  *

                        „Joe! Přestaň se ládovat tím svinstvem!“ Křikla na mě Mona, sotva jsem vkročil do kanceláře. „Pak se divíš, že hubneš a šedivíš.“ Gestem jsem dost neomaleně naznačil, co si o jejích názorech na konzumaci „léku na radost“ myslím, a spěšně jsem odkráčel do své kóje, abych se vyhnul další verbální přestřelce.

            Co si sakra myslí, je to moje sekretářka, ne matka.

            Teatrálně jsem prásknul dveřmi od kanceláře. Přes prosklenou část veřejí se táhnul pompézní nápis, hlásající všem procházejícím, s kým mají tu čest:

CPT. JOSEPH MELLOWE

            Ještě před tím, než ošoupané sako skončilo v objetí ošoupanějšího věšáku, jsem z kapsy vytáhnul oranžovou krabičku. Bylo to přesně ten typ, ve kterém se přenášejí filmy do foťáků, nebo antidepresiva (můj případ). Okenní panty zaskřípaly a venkovní vzduch se tvrdohlavě pustil do zápasu s těžkými mraky horka, které se zlověstně kupily nad pracovištěm.

            S úlevou jsem se svalil do křesla, které vrzavě zaprotestovalo.

            „Šéfe, až s vámi bude řeč, mám pro vás novou složku do Truhlíkářova případu.“ Zahučel Monin hlas, zkreslený interkomem. Palcem jsem stisknul tlačítko „speak“ a odpověděl: „Tak mi ji sem doneste a nedělejte drahoty.“

            Až se mnou bude řeč. Asi by potřebovala pár týdnů přesčasy, aby si uvědomila, kdo je její nadřízený. A vůbec…

            Zaklepání a  následný klapot podpatků, na kterých jako šílený gondoliér vplula Mona, nečekajíce na odpověď – Vstupte.

            „Dneska  ráno našli další tělo.“ Pohodila tlustou složku na stůl a oblaka prachu se vzbouřila a rozletěla se po místnosti.

            Drzou poznámku: „Měl byste si tady uklidit,“ jsem přešel mlčením. Měl jsem totiž plný krk práce, abych nevyhodil snídani. Žluč stoupající do krku a zádové svaly ztuhlé v křeči. Stará známá ledová ruka sevřela žaludek a divokým škubnutím jej vyrvala z chatrného těla.

            Je čas začít pracovat.

            A ledová ruka se propletla zákruty trávícího traktu…

„Kdo?“

            … sevřela pulzující srdce…

            „Malý Tobby Williams.“

… a trhla.

                                    *                                  *                                  *

            „Zkoušela jsi volat sousedům?“ Radil ochraptělý hlas z telefonu.

            „Ano, byla jsem na policii, obvolala sousedy, známé, všechny.“ Odpovídala Liz Williamsová. Oděna do vytahaného svetru s rozcuchanými vlasy, které se v knihách často označovaly za havraní kadeře.

Tváře opuchlé pláčem a  kruhy pod očima.

„Když on měl být včera doma. Určitě se mu něco stalo, on je takový nešikovný.“ Zavzlykala do telefonu a dala se do pláče. Nebyl to pláč raněných citů nebo nesnesitelné bolesti. Byl to pláč lvice, která hledá mladé.

„A zkoušela jsi nemocnice?“ Snažil se mobilní hlas přijít s nějakou kloudnou radou.

Liz odvětila vzlykem, který by se dal chápat jako souhlas.

DING – DONNNG….

Venkovní zvonek naplnil nyní tak prázdný dům uširvoucím rykem a Liz se narovnala tak prudce, až převrhla telefon a nedopitá láhev červeného vína se roztříštila v dešti blyštivých střepů.

Oči se zahleděly ke dveřím.

Pohled plný strachu a naděje. Pohled, který říkal, že jeho majitelka nemá daleko k psychickému zhroucení.

DING – DONNNG….

„Liz… Liz… haló…“ Dožadoval se telefonista marné pozornosti.

Liz Williamsová došla ke dveřím a opatrně položila dlaň na mosaznou kliku, jako by to byl smrtelně jedovatý had. Zavřela oči a prsty sevřely kov tak pevně, až klouby zbělaly a zapraskaly.

Ústa pohybující se v tiché modlitbě.

„Prosím….. prosím…. prosím….“

„Liz… Liz, jsi tam?... Liz…“

DING – DONNNG….

Prudce otevřela dveře a za nimi stál…

(Tobby)

…pošťák.

„Paní Williamsová? Mám tady pro vás zásilku.“

                                    *                                  *                                  *

            Víte, co je na nocích, strávených pod vlivem léků, nejhorší?

            Ráno.

            I přesto, že jsem šel spát kolem deváté, se cítím, jako bych oka nezamhouřil. Hodiny na nočním stolku blikají do rytmu budíku a škodolibě ukazují 7:20. Odhrnu peřinu a otupěle pozoruji klouzavý let několika zbloudilých listů ze složky „Truhlíkář“, která se povaluje někde na posteli.

            Kachlíkovaná podlaha koupelny příjemně studí do chodidel.

            Jak já se těším, až toho pošuka dostaneme. Od té doby, co nepolapitelný maniak začal řádit, jsem se pořádně nevyspal . Připočtěte k tomu čerstvý rozvod  a fakt, že jste všechny oběti alespoň letmo znal, a máte výborné podmínky pro čtyři druhy antidepresiv, které se vám povalují na nočním stolku, hned vedle škodolibého budíku.

            Z kritiky kruhů pod očima a několikadenního strniště mě vyrušilo drnčivé zvonění mobilního telefonu. Trvá mi notnou chvíli , než jej osvobodím z útrob postele.

            Displej oznamoval: MYRIAM.

            Zkrátka jsem neměl to srdce přejmenovat ji na: Ex, Bejvalka, svině. Na to jsem ji měl moc rád.

            „Ahoj, co se děje?“

            „Čau. Nic, jenom jsem se chtěla zeptat, jak se má Harry. Bála jsem se, abyste nezaspali, když jste jeli tak pozdě.“

            Větu si několikrát opakuji, a i přesto běží motor naprázdno.

            Jeli pozdě? Co to…

            „Ale vždyť Harry je tenhle měsíc u tebe.“

            „Co to zkoušíš? Včera kolem půlnoci sis jej vyzvednul, abys…“ Zbytek věty zaniká ve zlověstném bzučení domovního zvonku.

            Ruku s mobilem bezvládně spouštím podél těla a přecházím ke dveřím.

            Kolečka začínají zapadat na svá místa a já začínal mít tušení, co se stane.

            Marně doufám, že to je jenom další z nočních můr, vyvolaných léky.

            „Dobré ráno, pane Mellowe, mám tady pro vás zásilku….“

                                    *                                  *                                  *

            Slzy Liz Williamsové skrápěly ručně psané jméno a adresu. Vůbec neměla chuť rozbalovat nějaké dary. Nakonec ji přesvědčil fakt, že záhadná krabice mohla obsahovat něco týkajícího se Tobbyho.

            Ani netušila, jakou má pravdu.

            Ostří nože se hladově zakouslo do balícího papíru a prohryzalo se napříč balíkem.

            Otevřela krabici.

            Dvě oči hledící, jako temné studny, do nicoty. Studny poskytující vláhu očního moku rostlinkám, které se vesele vzpínaly vstříc slunečnímu světlu. Kořínky rašily z nozder ve směšné napodobenině chlupů. Vlasy slepené zeminou a krví. Ústa otevřená dokořán v bezhlesém křiku, který byl umlčen v potemnělé uličce za houpačkami. Tobbyho hlava trčela z truhlíku na květiny a dva rudě zbarvené květy se vyčítavě dívaly na Liz.

            Ta obludnou květinu upustila.

            Keramické střepy se rozutíkaly po parketách a Tobbyho hlava se zakutálela pod křeslo. Liz zbělely vlasy a to, co bývalo duší usměvavé matky Liz Williamsové, se s šíleným jekotem otočilo a bezhlavě pádilo do nejtemnějších hlubin mozku. Vítané milosrdné šílenství.

                                    *                                  *                                  *

            „Kdybyste mi podepsal převzetí, pane Mellowe.“

Dárkově balená krabice. Neoholená tvář v odrazu kuchyňského nože. Harry. Oči. Ty oči vyživující kořeny. Smích doznívající v uších a pláč pálící v očích. Ahoj, Harry. Máš pěkná kukadla. Rudá kukadla. Po mamince. Tříštění dřeva. „Policie, ruce vzhůru!“ Chladný kov na zápěstí. Sirény a majáky. Obviňující tváře okolostojících. „Co čumíš, děvko?!“ Rána pendrekem do žeber. Polstrovaný interiér dodávky.

            „… se kapitán Joseph Mellowe odsuzuje…“

            „Víte, pane Mellowe, zahradničina je vlastně takovou opomíjenou formou umění...“

            „…za brutální vraždu…“

            „…vlastním úsilím tvořeném díle. Tvarovaném k obrazu naší mysli…“

            „…a znetvoření ostatků…“

            „… můžeme se blíž seznámit. Přeci jen, jsem u vás něco jako nájemník…“

            „…Mortona Freewooda, Ashley Carsonové, Victora Pedrosiho, Samuela Delamanna, Kirsten Kirstenoviczové, Tobbyho Williamse a Harryho Mellowa…“

„…nebuďte smutný, Joe. Alespoň můžeme být pořád spolu…

„…k trestu odnětí svobody po dobu doživotí…“

                        *                                  *                                  *

            V mém světě je díra.

Zející černý chřtán, přeplněn mnou, kdy se jako odporný slimák sápu po vlastní příčetnosti. Och ano. Sápu se po příčetnosti, jež s takovou láskou opečovávám, zalévám a hnojím. Já se jen připlazím. Sliny kapající od huby a mísící se se slizem pod mými myšlenkami.

A šílím, šílím.

Spasu svoji příčetnost hůř, než šílenství.

Ale já se sobě nedám.

Já totiž vím, co na mě platí – nůž. Budu bdít nad posledními zbytky příčetnosti a jakmile se spatřím, byť svoji jedinou část, opatrně vyjdu z úkrytu.

A otevřu se. Vypustím se žilami. A budu sledovat, jak mé odulé já puká a rozlévá se po těle krev jako blázen, nevážící si životadárné tekutiny.

Tak tak. Otevřu se a budu se dívat, jak chcípám.