Deziluzornímu dni

Deziluzornímu dni

Jak se vlnky třpytí

na kalných loužích

a jak se špína zimy

smytá ze sněhu

na nich bláhově třepotá

- dnes naposled.

Jak prázdně svítí

tupě bledé nebe

a jak načernale hnijí listy

v omrzajících kalužích.

A jak ten vítr zhmotnělý

šlehá mé tváře rozervané

tak živě, tak mámivě.

Ano, to já se tu plížím

prochladlým dnem

za svým ničím

a skučím,

já vyhnaný pes,

kterého se každý štítí,

kterému se každý vyhýbá.

Byl jsem tolik zanícený

pro svět a pro svou lásku

tak naivně zanícený

i pro Tebe

(v milionech svým upřímných iluzí)

než si mne opustil.

Tak plížím se chladným dnem

a kalužemi

sám marnivý

a volám chladný vítr

naposled.

- On jediný tu zbyl

když i Ty si mě opustil

můj dobrotivý Bože.

Ať jen škube vlasy

a ať nekončí,

ať dál škube i maso z tváří

a ať nepřestává.

Jen ať bez masek mě zanechá,

abych tu stál

jen zkrvavělé kosti

hluché, slepé, duté,

jaké vy ráčili jste si přát.

Takový tu chci stát před Tebou,

můj laskavý Bože,

na věky ti věrný

tak jak si mě to naučil.

Stát tu ve své hanbě

(osamělý)

jak si mě naučil

- dnes naposled.

Nikdo neumí zranit jako Ty.