Bajka o dvourybě

Bajka o dvourybě

Dříve byla všechna moře klidná. Žádné bouře, které by srážely lodě, žádné víry hltající kolemploucí a žádné přílivy a odlivy smývající stopy bosých nohou v písku. Dříve totiž neplavaly v tom nejhlubším oceánu, hluboko ve tmě tmoucí nejtmoutmější, dvě ryby. Dvě ryby, co jim v matčině lůně srostly ocasy a narodili se odsouzené k věčnému souboji. Jedna chce tam a druhá tam. Nikdy nebyla ani jedna z nich silnější. A tak už od svého zrodu bojují na stejném místě, na dně všech moří. Zprvu jim ploutve vířily vodu jen nepatrně. Jenže oni začaly sílit a růst. Dorostly velikosti velkých kaprů, pak delfína, pak byly velké jako velryby a krmily se delfíny. Pak přerostly i největší stvůry hlubokých oceánských temn. Od této doby svým každodenním soubojem bouří moře, potápějí lodě, roztáčejí víry a pohánějí proudy. Ale nastane den, kdy jejich velikost a běsnění zblázní všechny oceány, které začnou potápět pevniny, obrátí tok všech řek, ve kterých poteče mořská voda a bude se vylévat z koryt a spolkne zbytek světa. Pak dvě ryby konečně přestanou. Přestanou protože nebude mít smysl se přít kam plout. Kam ve světě zatopeném? Ve světě bez výjimek a rozdílů? Už nebudou mít o co bojovat. Potom tedy usnou a uhynou a nechají moře ustoupit aby se země mohly zase nadechnout.