Pro oheň

PRO OHEŇ

Nezhasínej svíce

ty jasný plamene,

pověz kdy,

kdy si vzpomene?

kdy vzpomene si,

že jsem tu i já?

Pověz ohni,

proč nad propastí bloudím?

Proč před očima vidím pomník

a na něm jméno své?

Můj cit, jak do kamene vytesán,

je skorem jak ten pomník.

Však ale, když jsem sám,

prýští city na povrch

-Stékají po kameni.

Pověz ohni, proč cítím se jak umrlec,

jež ve své rakvi není.

Nezhasínej svíce

ty jasný plamene.

Pověz kdy? Kdy si vzpomene,

že jsem tu i já.

Je jaro. Pro mnohé šťastné,

pro mne mučivé.

Tak proč ohni? Proč?

Proč světlo duše mé

pomalu a tiše zkomírá?

Pověz ohni, ptám se znovu

je to už snad po sté.

Proč květ, jež na tvář spadl mi

studí mne jak sníh,

ten sníh, co dávno již roztál?

Ptám se ohni po sto prvé.

Mám snad srdce z kamene?

Je má duše jak ten pomník?

Až zemřu, kdo si vzpomene?