Mala bilance

Pomoz si a bude ti pomoženo. Plácl jsem zrovna nějakou blbinu  a paní v tramvaji se na mě podívala, jako bychom se znali už léta a tudíž měla důvod mě nenávidět. Chtěl jsem se posunout více na střed, ale tam stál jakýsi hromotluk, tedy spíš tluk než hrom, který tě zrovna objímal. Nevím, co mě to napadlo, ale rozhodl jsem se vystoupit – já vím, nebyl to zrovna nejlepší nápad – snažit se vystoupit, když jsou zavřené dveře, ale po menších komplikacích jsem byl venku. Byl krásný večer, tak říkajíc máchovský, svěží máj, lásky čas, hrdličin hlas zněl kde …“takhle jsem to ale nenapsal“, „promiňte, pane Mácho, nedával jsem ve škole pozor, ale už se to víckrát nestane, ale přece jen, nemrzí vás, jak jste vedl váš život?“, „ne nemrzí- měl by? Strávil jsem ho tak, jak jsem uměl nejlíp  - já vím, mohlo to být lepší, ale koukněte se třeba na sebe. Co to je za život? Stále jen přemýšlíte, jak žít a od samého přemýšlení jste zapomněl dýchat. Proč myslíte, že se tu bavíme? Víte vůbec kde jste?“ A já si uvědomil, že jsem si pomohl do hrobu.